Zastav se... nadechni se... začni žít.

Zpověď

6. března 2017 v 21:34 | Elena |  Svět naivních bláznů
Už je to rok a kousek, co jsem takřka nic nenapsala.

Ano, psala jsem do školy různé seminární práce, slohové práce k procvičení na maturitu, ale svému oblíbenému koníčku jsem toho moc nevěnovala. Ráda bych se k tomu vrátila, ale přijde mi, že v hlavě toho mám strašně moc, všechno se tam pohybuje jako ve vichřici, která zmítá celou mou myslí a nedovolí myšlenkám, aby zůstaly na místě, abych je mohla uchopit a případně i pochopit. Nevím, jestli to je důsledek toho, že jsem odešla na vysokou školu a ne na úplně jednoduchý obor, kdy bych měla školu jen dva dny v týdnu a jinak si mohla dělat, co bych potřebovala. Jsem přehlcená informacemi, o kterých jsem si zprvu myslela, že mi konečně k něčemu budou. Protože to má být přece princip vysoké, ne? Užitečné informace pro naše budoucí povolání. Jestli ve mně byl nějaký zapomenutý kousek naivity, tak ten definitivně odešel asi tak po měsíci na vysoké. Budu se tři roky učit, abych pak následně musela vše zapomenout a učit se to stejné, ale úplně jinak. Pff. Vlezte mi na záda, opravdu. Možná tu fňukám úplně stejně jako mnoho dalších prváků, ale má očekávání se zhroutila, takže co jiného dělat, než vypustit trochu sebelítosti. Alespoň na chvilku.

(Ugh. Víte, kdy jsem naposledy nemluvila sarkasticky?)

Plno mých oblíbených blogerů přestalo psát, co se dostali na vysokou. Říkala jsem si, že tohle se mi nestane, že ze sebe vždycky něco vyplodím, nějaký kousíček, že "přežiju". No vidíte, kam občas vedou tyhle optimistické myšlenky.

Argh. Mrzí mě to. A to je vlastně celá pointa tohohle článku. Myslím. Občas už se ani ve vlastních pocitech nevyznám. Znovu chci psát, vymýšlet si povídky. Nemohu uvěřit, jak moc témat na různorodé příběhy ke mně přes den přicházely. A teď ticho. Přímo hrobové.

Upřímně? Někde v hloubi duše se bojím. Bojím se, že jsem zapomněla psát příběhy, že jsem zapomněla, jak střídat slova, jak udržet čtenáře, aby nepřestal číst, ale aby mu oči zářily, když pochopí zápletku, nebo všitý vtípek mezi slovy.

Toť vše, co jsem chtěla říci. Pomohlo to. Děkuji.
Elena
 

Jeden velmi uspokojivý pocit.

17. června 2016 v 11:15 | Elena |  Svět naivních bláznů
Ač se to zdálo sebevíc těžší a nedosažitelnější, je to tu - mám maturitu!

Samozřejmě, že jsem slýchávala ze všech stran od svých starších spolužáků, kamarádů i známých, jak děsně je to lehké, že je to jen taková "formalitka", které bych se vůbec neměla bát. Občas jsem byla i nařčena ze zbytečného stresování a nadměrného stěžování na neřešitelnost situace, kdy přede mnou ležela skripta popsaná ze všech stran matematickými vzorci nebo daty světových dějin a já přemýšlela, jestli to mám všechno zapotřebí.


Věděla jsem, že jakmile to bude za mnou, budu si říkat úplně to samé. "Boha, ty si byla taková koza, že ses toho bála, všichni říkali, že to dáš a ty si jim nevěřila." Ale měla jsem moc dobrou výmluvu pro své stavy nabíhání hlavou proti zdi: tedy, že si to musím sama nejdřív prožít, abych potom mohla šířit poselství o jednoduchosti (zbytečnosti?) maturity.

Filmem proti prokrastinaci.

23. února 2016 v 20:44 | Elena |  Svět naivních bláznů
Po dlouhé době se k vám opět vracím s nějakým tím článkem, abych blog neměla jenom jen tak na ozdobu. Budu se stále vymlouvat na maturitu, protože mi přijde, že nedělám nic jiného, než sedím u počítače, ťukám jak zběsilá jména a letopočty a bitvy a biskupy a panovníky a revoluce a dynastie a... já se ještě nezmínila, že maturuji z dějepisu? No, nedivím se, já si to taky ještě nepřipustila. :D
Už si nepamatuji, kdy jsem naposledy byla unavená, že jsem četla knížku do 4h do rána, protože jsem si řekla, že bych měla číst ty knížky, co jsem si prozíravě a takticky vybrala k maturitě... noup, oukej, přejdeme tu část, kdy se vás budu snažit přesvědčit, jak jsem pilná jako včelička a tu Kytici si opravdu přečetla a vůbec si ji nestáhla z internetu, protože to nepovažuji za bůhví jakou dobrou četbu - ano, děkuji několika milým pánům a paním, že bojovali za český jazyk a způsobili věc jménem Národní obrození, ale to je asi tak vše, co jim mohu poskytnout, jelikož jejich knížkám se vyhýbám jako upír česneku, čert kříže, chemik humanitním vědám.. no, zkrátka chápete.

Ale o tomhle jsem vůbec mluvit nechtěla. :D

Jako správný milovník dobrého jídla, ležení u filmů/seriálů s přítelem (když není v dosahu, plyšákem) a čumění do zdi, když nemůžu usnout, se nemohu stále nechávat vyšťavovat maturitou. Proto si jednou za čas (2x do dne) dopřeji nějaký ten menší seriálek nebo filmek, abych z toho úplně nezcvokla.
A, někteří začínají chápat. Ano, podělím se s vámi o mé filmy, které mě v posledních dnech nadchly a u kterých jsem si řekla, že vůbec nebude vadit, když se na ně podívám znovu (a znovu) ;)

1. RESIDENT EVIL
 


Mám ráda svůj život.

2. října 2015 v 15:34 | Elena |  Svět naivních bláznů
Poslední dobou mi přijde, že všechno nějak moc řeším. A strašně nadávám. Na školu, na práci, na všechno živé kolem sebe (krom pár zářných výjimek).
Ale včera se to nějak změnilo. Dejme tomu, že cesta ze školy, jež vypadala naprosto neškodně a obyčejně, se stala prozřením. Nebudu vás tu nudit nějakým uvědoměním si sama sebe, nebo co byste od toho čekali. Stejně bych to neuměla popsat, protože tomu nerozumím, ale cítím to.
Každopádně jsem si uvědomila, že bych si toho života měla sakra vážit a nebýt zlá jenom proto, že můžu (pozn. aut.: ve skutečnosti jsem docela milá, přátelská a přítulná, ale vyslovte slova jako maturita, vysoká, maturitní otázka, přihláška, přijímačky,... a neznám se)
To je taky důvod, proč jsem z prachu času vytáhla tenhle seznam - toho, co mám ráda, co zbožňuji a co miluji. Pro sebe, abych si připomněla úlomky světla, které mě činí šťastnou. Pro tebe, zbloudilče, aby sis třeba připomněl ty svoje :)

Maturita... a úplně všude!

24. září 2015 v 13:11 | Elena |  Problémy (ne)všedního života
Tak a dost.
Tohle už se opravdu nedá poslouchat.
Za chvíli asi budu zabíjet...


Jo, jasně, měla jsem to čekat. A víte co, opravdu jsem se na to svědomitě připravovala. Celé prázdniny jsem měla vzadu v hlavě malou zaprášenou komůrku, která sloužila pro mé obavy, strachy a strasti z pouhého vyslovení onoho slova.

Maturita.

Knihy v mém životě.

31. července 2015 v 13:48 | Elena
Někteří z vás možná ví, že jsem se minulý rok rozhodla zúčastnit knižní výzvy. Navolíte si počet knížek, které se během roku pokusíte přečíst. Měla jsem celkem vysoké ambice, přeci jenom - 60 knih je holt 60 knih. Ale upřímně, ačkoli mi to nevyšlo, jsem se sebou docela spokojená. Byly mi doporučeny knihy, ke kterým bych se možná ani nedostala, a to by byla opravdu velká škoda.


Za rok jsem se dopracovala ke 38 knihám. Takže víc jak půlka, jipí! :) Alespoň něco pozitivního. Každopádně jsem byla trochu smutná, když nastal březen a výzva tak nějak vyplynula. Proto jsem se rozhodla (někteří tuší podle názvu článku), že s tím budu pokračovat dál, bez časové omezení. Seznam knih, které jsem přečetla = tím pádem se objevily v mém životě.

3. kapitola | Pouhý sen?

29. července 2015 v 22:08 | Elena |  Elena
,,Tímto způsobem se polykarbonové kyseliny mohou za pomoci kovového prvku..."
Upřímně, za posledních pár měsíců jsem nebyla schopná si dělat v chemii poznámky. Proto jsem se teď nemohla divit, že absolutně nerozumím probírané látce. Nijak mě to ale nerozrušilo - na test se vždycky dá nějak naučit a navíc jsou daleko důležitější věci na stresování. Jako například to, jak moc budu mít dnes štěstí v neštěstí.
Se zvoněním jsem se zvedla z místa. Cestou do jídelny jsem uvažovala, jestli mám to rádoby maso s rajskou omáčkou nebo další suchý zeleninový salát. Fronta je má každodenní pomalá smrt. Desítky studentů se snaží natlačit do dveří, které jsou snad stavěné na míru malým prvňáčkům. Nikdo se nemůže hnout tam ani zpět, jen se čeká, až se dav posune a člověk bude moct zase dýchat.
,,Ahoj Eleno," otřel se mi nenápadně o ucho. Strnula jsem a nevědomky zadržela dech. Neotáčela jsem se a jen doufala, že si tady nic nedovolí.
,,Ty mne ani nepozdravíš?" Na okolní studenty musel působit jako můj nejlepší přítel, se kterým jsem se pohádala a on se se mnou, chudáček, snaží komunikovat. Skoro pravda, jen kdyby mi tak pevně nesvíral to zápěstí.
,,Ahoj, Kubo," odpověděla jsem mdle. Cítila jsem, že se usmál. Stoupl si těsně za mě; nedovolil mi sebemenší pohyb navíc.

Kam dál