Zastav se... nadechni se... začni žít.

Prosinec 2010

Klub Stínů VIII. (3/3)

21. prosince 2010 v 9:21 Klub Stínů
Závěrečná část zkoušky odvahy...

Klečela před tím ''bohatstvím'' a aniž o tom věděla, řekla nahlas: ,,Dave, jestli jsi tu, tak se na mě nezlob. Vezmu si jen maličko - pro dobrou věc - ani to nepoznáš...''
  Rychle natáhla ruku pro zlatý kamínek a vstrčila si jej do kapsy. Zastrčila pytel zpátky pod postel, vstala a odcházela. Byla už skoro u dveří, když si vzpomněla na Karen.
  Rychle se vrátila zpátky, znova poklekla, natáhla ruku pod postel a ucítila, že se něčeho nepříjemného dotýká.
  Zatraceně! Zase pavučiny!
  Posvítila si na ruku a srdce jí málem zastavilo. Tentokrát to nebyly pavučiny, ale obrovský, chlupatý pavouk, velký jako pěst!
  Jane vykřikla a odskočila. Zavadila rukou o pelest postele, a tím pavouka setřásla. Chvěla se hrůzou a odporem. Pavouk teď seděl přímo na pytli. Jane zaťala zuby, aby nekřičela, znova sáhla pod postel a snažila se vytáhnout pytel za nejdelší konec. Pavouk, kterého tím shodila na podlahu, se dal do pohybu a pomalu lezl k ní. Jako beze smyslů rozthla ztrouchnivělý hadr, popadla další zlatý kamínek a vyrazila z chýše.
  Venku se několikrát prudce nadechla a polkla, aby zabránila žaludku udělat přemet.
  ,,Jane,'' ozvala se Karen. ,,Jsi v pořádku?''
  ,,Našla jsem to,'' řekla Jane udýchaně. ,,Mám to.''
  ,,A máš i pro mě?'' špitla Karen nejistě.
  ,,To si piš, že mám.'' Vytáhla z kapsy kamínek a položila jej Karen do dlaně.
  Karen zahanbeně sklopila oči. ,,Strašně se stydím,'' řekla zkroušeně, ,,ale nebylo by snad spravedlivé, abych se kvůli netopýrům musela vzdát členství v klubu.''
  ,,Stejně to přece není rozhodující. Byla tu přece ještě řada dalších zkoušek.''
  ,,Já vím,'' řekla Karen pokorně. ,,Ale - snad jsem ti to měla říct dřív - Lia mi už naznačila, že jestli v téhle zkoušce obstojím, tak mě vezmou. Tys mi to teď všechno zachránila a nevím, jak se ti odvděčit.''
  Šťastně se na Jane usmála a Jane si v tu chvíli nemohla pomoci, aby jí úsměv neoplatila. ,,Nestarej se, Karen. To, co se u stalo, nikomu neřeknu a zůstane to jen mezi tebou a mnou.''
  Na zpáteční cestě do srubu byla Jane vzrušená a šťastná. Svírala v kapse svůj kousek zlata jako talisman pro štěstí. Teď je už přece jasné, že obě mají členství v kapse!
  Za okny srubu byla vidět světla luceren a svíček. Snad to bylo tím, že se vracely z té hrůzné barabizny, ale tentokrát připadal srub Jane přátelský a pohostinný.
  ,,Kde jste se toulaly?'' přivítala je Lia na prahu. ,,Už jsme se chystali, že vás půjdeme hledat.''
  ,,Trošku jsme zabloudily,'' přiznala Jane.
  ,,Ale chatrč jsme našly,'' napravovala dojem Karen. ,,Tady je důkaz.''
  Lia vzala pyrit, prozkoumala ho a předala ho Taře. ,,Co ty, Jane?''
  Jane jí odevzdala svůj kamínek a sotva ho dala z ruky, pocítila zvláštní chvění.
  ,,Blahopřeji vám,'' řekla Lia. ,,Zkoušku odvahy jste udělaly.'' ,,Vy a Erik jste jediní, komu se to podařilo,'' dodala Tara. Obě vedoucí uvedly děvčata do srubu. Na židlích, postavených  do kruhu, seděli Rob, Jeff, Cedra a Erik. Erik se tvářil spokojeně, Cedra a Jeff nešťastně a Rob jako vždycky otráveně. Vzadu v rohu si Wendy s Markem vyměňovali vášnivé polibky - trhli sebou, když Jane vyslovila svoji otázku.
  ,,Co se dělo?'' zajímala se Jane.
  ,,Cedra nechtěla vyrýt hlínu z hrobu Morgany Surinamské. Přinesla jinou, kterou nahrabala někde v blízkosti hřbitova, a domnívala se, že naletíme.''
  Cedra hleděla do země. ,,To pomyšlení, že bych se někomu měla hrabat v hrobě, mě najednou úplně vyřídilo, a tak...''
  ,,S tím jsme také počítali,'' přerušila ji Lia. ,,V tom přece celá zkouška spočívala.''
  ,,A co Jeff a Rob?'' chtěla vědět Jane.
  ,,Měli přinést něco neobvyklého na důkaz, že skutečně byli ve Vesnici stínů. A co přinesli?'' Otevřela dlaň a ukázala dva hroty šípů. ,,To nic nedokazuje.''
  ,,Jsou z Vesnice stínů,'' namítl Jeff. ,,Pojďte tam s námi zpátky a my vám přesně ukážeme, kde jsme je vzali!''
  ,,To je k ničemu,'' namítla Tara a okázale se snažila ignorovat líbající se Wendy a Marka. ,,Můžete je tu v okolí najít kdekoli. Indiáni tu bývali všude. Údolí Strachu a Vesnice stínů jsou jejich názvy.
  Lia si odkašlala. ,,Myslím, že už je pozdě a musíme se do školy vrátit před svítáním. Zítra se dozvíte, kdo z vás - pokud vůbec někdo - byl do klubu přijat.''
  ,,Takže vy jste se opravdu dostaly až do Daveovy boudy?'' zeptal se Jeff děvčat, když se všichni vraceli do školy po pěšině, osvětlené měsícem. Vedoucí klubu se za nimi opozdili, protože museli zamknout srub.
  Jane přikývla.
  ,,Škoda, že jsem tam nešel já,'' řekl Jeff závistivě.
  ,,Jak vás, kluci, mohlo napadnout přinést zrovna hroty šípů? Přece vám bylo jasné, že to mělo být něco zvláštního a průkazného,'' vložila se do hovoru Karen.
,,Tobě se to mluví,'' řekl Jeff popuzeně. ,,Ty se do klubu dostaneš, to je jasné.''
  ,,Jak to myslíš?''
  ,,Máš všechno, co jim vyhovuje. Máš dobré známky, jsi oblíbená, tatínka máš bývalého člena...''
  ,,Oba strejdy taky,'' vpadla Karen. ,,Ale to přece ještě neznamená, že se tam dostanu já.''
  Proč lže? napadlo Jane. Vždyť přece podle toho, co říkala, ví, že ji přijmou.
  ,,Rád bych věděl,'' dumal Jeff, ,,kolik z nás se do klubu dostane.''
  ,,Snad všichni,'' řekla Jane. ,,Aspoň si to myslím.''
  ,,Jste všichni pitomí,'' ozval se náhle Rob. Jane se na něho překvapeně podívala. Bylo to poprvé, co za celou dobu promluvil. ,,Děláte si starosti,'' pokračoval., ,,hrajete si na hrdiny a přitom na tom všem vůbec nezáleží. Celá zkouška odvahy je  pro psinu králíkům! Oni přece už napřed vědí, že přijmou jen dva členy, tak proč tolik povyku?''
  ,,O čem to vůbec mluvíš?'' žasla Jane.
  ,,Slyšel jsem, jak spolu Lia a Wendy hovořily. Počet členů je omezený a tenhle rok mohou přijmout jen dva nováčky. Jednoho kluka a jednu holku.''
  Karen se naježila: ,,Určitě ses musel přeslechnout!''
  ,,Zítra uvidíte sami,'' řekl Rob, ,,a bude vám jasné, že nás všechny prohnali spoustou ptákovin úplně zbytečně.''
  ,,To přece nemůže být pravda,'' ohradil se Jeff nazlobeně. ,,Vždyť by to znamenalo, že celá ta zkouška je od začátku až do konce...''
  ,,Divadýlko,'' doplnil ho Rob. ,,Můžeš si být jistý, že členové klubu o nikoho z nás valně nestojí.''
  Jane se bránila tomu uvěřit. Kdyby to totiž byla pravda, pak jediné přijaté děvče bude samozřejmě Karen a na ni samotnou se nedostane! Přepadl ji smutek a chvíli se loudala vzadu za skupinou.
  ,,Hej, počkejte na nás!'' ozvalo se za ní. Otočila se a za zády jí stála Lia.
  ,,Mysleli jsme, že na nás počkáte. Měli bychom jít všichni společně, protože lesy tu nejsou v noci bezpečné.''
  ,,Jo,'' souhlasil Rob. ,,Jsou tu strašlivé sovy, krvelační králíci a někdy dokonce i skunkové.''
  ,,Myslela jsem spíš přízraky,'' řekla Lia.
  Rob se zasmál. ,,Ať si říká kdo chce co chce, rád bych jednou takovou potvoru viděl, ale nějak se mi to nechce podařit. Asi proto, že nejsou, nikdy nebyly a nikdy nebudou.''
  ,,Já bych si tím tak jistá nebyla,'' namítla El, jedna z členů klubu. ,,Před několika lety - ''
  Nedořekla. Cestu jim náhle zastoupila vysoká postava v černém splývavém rouchu a v černých rukavicích. V jedné ruce držela krumpáč. Jane strnula hrůzou. Teď zjevení sevřelo krumpáč oběma rukama a začalo ho pomalu zvedat. Jane nemohla uvěřit vlastním očím. Postavě chyběla hlava!

Inovace Klubu Stínů?

20. prosince 2010 v 15:43
Klub Stínů - tak, jak je - je, podle mého názoru, docela dobrá série povídek. Poslední dobou ale uvažuji o trochu modernějším a úchylnějším pojetí :D (Vemte si, že ten příběh je asi tak cca z poloviny minulého století)
Rozhodla jsem se začít hned, a proto se třetí část zkoušky odvahy ponese v takovém, trochu romantickém a trochu modernějším pojetí. Někdo to bude vnímat víc, někdo míň a někdo třeba vůbec ;D

PS: Ale s určitostí vím, kdo to bude vnímat 100% :D

Klub Stínů VIII. (2/3)

15. prosince 2010 v 16:53 Klub Stínů
Druhá část zkoušky odvahy je tu.
Autor vám vzkazuje: ,,Bojte se, lidičky!''

Ozvěna výkřiku ještě ani nedozněla, když se Karen vyřítila ze dveří, přeskočila trosky schodů a pádila po cestě pryč.
  Jane okamžitě vystartovala za ní. ,,Karen, počkej! Co se děje?''
  Konečně se Karen zastavila. Když ji Jane doběhla, stála na cestě v hlubokém předklonu, opírala si ruce o kolena a nemohla popadnout dech.
  ,,Co se stalo?'' dorážela Jane s očima navrch hlavy. Karen hrůzou drkotala zuby. ,,Já tam nepůjdu,'' vyrážela ze sebe namáhavě. ,,Jsou tam...!''
  ,,Kdo?''
  ,,Netopýři!''
  Jane v úžasu zírala na kamarádku. Ve světle baterky byla v obličeji bílá, jako by právě viděla zástup duchů.
  ,,Ty ses polekala netopýra?'' zeptala se nevěřícně.
  ,,Je jich tam strašná fůra. Visí po celém krovu, hned u vchodu a vzadu jich bude určitě ještě daleko víc!''
  ,,To se přece dalo čekat.''
  Karen se otřásla odporem. ,,Slyšela jsem, že v netopýří kolonii je jich vždycky nejmíň stovka!''
  Jane nemohla pochopit tu náhlou změnu. Pokládala Karen za statečnou a nebojácnou a teď tohle!
  ,,Já vím, že si myslíš, že jsem blázen,'' omlouvala se Karen, ,,ale jestli se vůbec něčeho na světě bojím, tak jsou to netopýři. Když je vidím, všechno se mi zhnusí a chce se mi zvracet!''
  ,,Myslím, že takový pocit znám taky, jenže mně ho zase dělají pavouci.''
  ,,Jo, ale je ti jasné, že budeš muset jít dovnitř sama?''
  Jane přikývla a tlukot srdce jí zněl v uších jako rány kladivem.
  ,,A hele, Jane,'' pokračovala Karen nejistě, ,,nemohla bys vzít kousek zlata taky pro mě a...''
  ,,...a nikomu neříkat, žes tam nebyla,'' doplnila Jane. ,,Mám jim lhát?''
  ,,Nemusíš přece lhát. Nikdo se tě na nic ptát nebude. Stačí, když sama nic neřekneš,'' prosila Karen. ,,Já přece za to nemůžu, že mi netopýři nahánějí takovou hrůzu a - a do klubu se dostat musím! Váš, co by to pro tátu znamenalo, kdyby mě nepřijali? Sám býval členem, oba dva strejdové taky, a všichni si na tom moc zakládají.''
  ,,No - nevím...'' váhala Jane.
  ,,Moc tě prosím,'' škemrala Karen. ,,Slibuju, že tu na tebe počkám, dokud se nevrátíš.''
  Závan studeného větru prolétl lesem a Jane se zachvěla zimou i strachem. Bude muset jít sama. Karen k tomu zřejmě nic nedonutí.
  Koneckonců - utěšovala se - když vezmu dva kousky kovu místo jednoho, tak mě to nezabije. ,,Tak dobrá,'' řekla nahlas.
  ,,Jsi zlato!'' zajásala Karen a rychle ji objala. ,,Nikdy ti to nezapomenu.''
  Jane se zhluboka nadechla a pomalu kráčela zpátky k troskám Daveovy chýše. Vystoupila po shnilých schodech a otevřela dokořán to, co zbylo z dveří.
  Rozsvítila baterku a namířila ji do prostoru před sebou. V tom okamžiku celá chatrč ožila rozčileným pohybem, máváním křídel a tlumeným pískotem. Netopýři byli všude. Poletovali v těsném prostoru v nejnemožnějších křivkách a hledali cestu k úniku.
  Jane zavrávorala, ale podařilo se jí zadržet výkřik. Vždyť jsou to jen netopýři, uklidňovala se. Ti mi neublíží. Hlavní věc je teď najít zlato.
  Počkala, dokud se netopýři nerozlétli, a pak začala s obhlídkou. Chata byla zevnitř v daleko horším stavu, než se zvenčí zdálo. Stropy propadlé, podlaha vyhnilá a samá díra. Jediným nábytkem tu byla rozlámaná židle a polorozpadlá postel.
  V krbu náhle něco zaharašilo a Jane strnula leknutím. Vzápětí se musela usmát, protože se z ohniště vypotácela malá myška.
  Jsem to ale hrdina, zastyděla se Jane. Určitě se mě polekala víc, než já jí.
  Opatrně postupovala kupředu a svítila do všech koutů, nezaleskne-li se někde zlato. Shnilá podlaha se při každém kroku propadala pod nohama. Na zbytku jedné stěny visela špinavá skříňka. Jane ji co nejopatrněji otevřela, ale hned si musela chránit ústa i nos před zvířeným prachem. Že by se na dně skříňky něco zalesklo? Naklonila se dopředu, aby to prozkoumala, a narazila obličejem do husté pavučiny. Pavouci!
  Vyjekla hrůzou, odskočila zpět a zuřivě si strhávala pavučiny z obličeje a vlasů. V hlavě jí křičel varovný hlas: Uteč! Vypadni odsud, dokud je ještě čas!
  Ne! rozkázala si. Napřed musíš najít zlato! Znova se světlo baterky rozběhlo po tom, co kdysi bývalo místností, a nakonec utkvělo na oválném předmětu pod postelí. Jane si klekla, natáhla ruku pod pelest a opatrně se snažila tu věc vytáhnout. Nešlo to snadno, balík měl pořádnou váhu.
  Konečně se jí to podařilo. Byl to plesnivý pytel. V první chvíli ji nenapadlo nic chytřejšího, než že je v něm schovaná uťatá Serrenova hlava, a znova ji obešla panická hrůza. Musela sebrat všechnu svou vůli, aby se přinutila pytel rozvázat a nahlédnout dovnitř.
  A pak náhle nevěřícně zírala na hromadu blyštivých zlatých kamenů. Pyrit! Našla poklad!

Klub Stínů VIII. (1/3)

13. prosince 2010 v 17:41 Klub Stínů
Zkoušku odvahy jsem rozdělila na tři části, aby jste se mohli těšit na vyvrcholení - já jsem ale potvora, co? :D

,,Jane, mohla bys nám zopakovat hlavní příčinu války v roce 1812?''
  Jane vzhlédla a rozespale mrkala.
  Paní Glaseová, učitelka dějepisu, se na ni ušklíbla. ,,Nic? Příšuě dávej pozor.''
  ,,Promiňte,'' vydechla Jane a cítila, jak se červená. Normálně jí pozornost nikdy nedělala potíže, ale dnes byla ospalá a měla plnou hlavu nastávající zkoušky odvahy.
  Nic to není, dodávala si odvahy už aspoň podesáté. Všechno, co musím udělat, je projít lesem do staré barabizny. Až to budu mít za sebou, to bude slávy! Stanu se členkou Klubu Stínů - aspoň doufám.
  Rozhlédla se po třídě. Takové tajemné věci se tu dějí a nikdo nic neví - samozřejmě kromě uchazečů a členů. Wendy Baronová seděla blízko ní. Několikrát za dopoledne se setkaly očima a jednou na ni Wendy dokonce spiklenecky mrkla. Zažívala opojný pocit, jako by náhle patřila k nějaké výlučné, elitní společnosti, povznesené nad všechny ostatní.
  Měla se po večeři setkat s přáteli na kraji lesa a převzít si svou mapku. Už aby tam byla! Dopoledne se nekonečně vleklo a hodinu od hodiny byla netrpělivější.
  Konečně přišel oběd. Stála v jídelně, svírala svůj tác a hledala volné místo u stolu. Pak se vzadu uvolnila židle vedle Roba a Jane si k němu přisedla.
  ,,Ahoj,'' pozdravil ji. ,,Jak se těšíš na noční dobrodružství?''
  ,,Sama nevím. Napůl se těším a napůl mám strach. Co ty?''
  ,,Upřímně řečeno, moc rád bych se setkal se skutečným duchem. Bylo by to vůbec první osvěžení v téhle nudné díře!''
  ,,Dej si bacha, Robe. Jestli si budeš pořád takhle pouštět hubu na špavír, tak tě do klubu nevezmou.''
  ,,Neraď,'' ohradil se Rob. ,,A kromě toho je mi to celkem jedno. Jediné, o co mi jde, je nějak to tu překlepat, než vymyslím, jak se dostat zpátky do Kalifornie. Podle mě je celý ten slavný klub dobrý tak akorát pro psinu králíkům. Co ale nechápu, proč tam chceš vstoupit zrovna ty. To přece vůbec nejsou lidé tvého druhu. Jsou příliš draví a příliš se prosazují.''
  ,,Nemůžeš být na světě jediný. kdo si moc troufá,'' řekla Jane uraženě. ,,Já je mám ráda  amyslím, že oni mě taky!''
  ,,Váš,'' řekl Rob pomalu, ,,já si totiž nemyslím, že je to náhoda, že do Serrenovy chaty máš jít zrovna ty.''
  ,,Jak to? Vytáhla jsem si přece červené stéblo!''
  ,,Mám dojem, že vědí, že jsi strašpytel, a proto ti uložili tu nejstrašidelnější zkoušku.''
  ,,Ale jak by ovlivnili losování?''
  ,,To nevím, ale znají toho dost. Tu světélkující hlavu vyrobili docela věrohodně. Ovlivnit losování pro ně asi tak velký problém nebude.''



Byla větrná listopadová noc. Na to, že byl pokročilý podzim, bylo neuvěřitelné teplo. Měsíc  už vystoupil nad obzor a zaléval lesní cesty jasným světlem. Jane s Karen dávno opustily školní pozemky i srub Stínů. Věděly, že po čtvrtině míle by měly dojít k Serrenově chýši, ale ve tmě lesa a v houpavém světle baterek nedovedly odhadnout, jakou vzdálenost už mohly ujít. Jane ještě nikdy tak daleko v lesích nebyla, takže jí chyběla jakákoli orientace. Kamkoli se podívala, všude byly nekonečné stromy.
  Zastavila se, protože došly na rozcestí. ,,Kudy dál?''
  Karen se zahleděla do ručně kreslené mapy. ,,myslím, že bychom měli jít doprava.''
  ,,To je dobře, je tu širší cesta.''
  Ale za chvíli bylo po radosti. Po sta metrech se cesta začala úžit a za chvíli zmizela docela. Před nimi stála stěna neprostupného houští.
  ,,Co teď?'' povzdechla si Karen bezradně.
  Jane si posvítila na mapu. Podle kresby měla cesta vést dlouho rovně a pak se stáčet doleva okolo nízkých pahorků až k zlatokopově chatě.
  ,,Něco jsme zvoraly,'' usoudila Jane. ,,Pojďme se vrátit zpátky na rozcestí.''
  ,,Myslíš, že to pomůže? Co když jsme se úplně ztratily?''
  Toho se Jane samozřejmě bála také. Mrazilo ji v zádech, ale snažila se zachovat klid. ,,Vrátíme se a uvidíme,'' řekla věcně.
  Vykročily zpátky. Měsíc se zatím schoval za mrak a Jane poprvé začala vnímat zvuky nočního lesa. Někde v dílce zahoukala sova. Pak se kdesi blízko ozvaly zvuky, ale nevěděla, odkud přicházejí. ,,Co to je?'' zašeptala.
  ,,O čem mluvíš?''
  ,,Přece ty zvuky. Copak je neslyšíš? Je to jako když se lámou větvičky, jako by - jako by někdo šel s námi!''
  ,,To dělá vítr,'' klidnila ji Karen. ,,Kde by se tu kdo vzal?''
  ,,Četla jsem, že tu jsou v horách pumy a medvědi!''
  ,,V horách ano, ale tohle je údolí. Tady nejsou.''
  Jak jen může být Karen tak klidná? divila se v duchu Jane. Začala si být jistější. Dostala jsem sice ten nejtěžší úkol, dumala, ale aspoň mám partnerku, která se hned tak něčeho nelekne.
  Došly zpátky na rozcestí a tentokrát se vydaly vlevo. ,,Teď to musí vyjít,'' těšila se Karen, ,,protože žádná jiná cesta už tu není,'' dodala s neúprosnou logikou. Na chvíli se zastavila, znova civěla do mapy a pak ukázala před sebe. ,,Myslím, že ta Serrenova pokladnice bude už tady za tím kopcem.''
  Cesta se najednou opravdu začala zatáčet a ze tmy před nimi pomalu vyvstávala tmavá silueta. Když se přiblížily, rozeznaly v ní polorozbořenou chatrč. Byla mnohem menší než jejich srub a všechno tu bylo ve strašném stavu. Okna vymlácená, schody vypadaly, jako by je někdo rozštípal sekerou, a propadlá střecha vyplňovala skoro celý vnitřek místnosti. Ze všeho vystupoval vlhký pach tlejícího dřeva.
  ,,To přece nemůže být ono,'' řekla Jane pochybovačně.
  ,,Musí to být ono. Podle mapky tu široko daleko jiné stavení není.''
  ,,Jenže tohle vypadá, jako by sem nejmíň sto let nikdo nevešel!''
  Obě děvčata se zastavila a prohlížela si strašidelnou chatu ve světle baterek. Člověk opravdu nemusel mít moc fantazie, aby si k ní přimyslel  bezhlavého zlatokopova ducha, chránícího své bezcenné poklady před vetřelci.
  Vtom se zevnitř chatrče ozval zvuk, podobný hlubokému vzdechu.
  ,,Slyšelas to?'' špitla Jane polekaně.
  ,,Jo. Asi vítr pohnul nějakým kusem shnilého dřeva,'' řekla Karen, ale z jejího hlasu se teď jistota nějak vytratila.
  ,,Pojď,'' vybídla ji Jane. ,,Ať to máme za sebou. Vlezeme dovnitř a podíváme se po tom kočičím zlatu.'' Vyšla po troskách schodů až ke dveřím, ale před temným jícnem místnosti se zastavila.
  ,,Dobrá,'' ušklíbla se Karen ,,Když se ti tam nechce, půjdu první já.''
  Jane ustoupila, Karen rozsvítila svou baterku a vkročila dovnitř. Jane se právě chystala vejít za ní, když ticho lesa proťal Karenin zděšený výkřik.

Klub Stínů VII.

11. prosince 2010 v 13:01 Klub Stínů
Dobrá, takže ještě jedna jednohubka před velkou zkouškou odvahy - nějak jsem si neuvědomila, že mám ještě dořešit tu hysterii kolem Marka ;D

,,Je mrtvý!'' vykřikla náhle hystericky. ,,Víte vůbec, co to znaemná?!''
  ,,Ale to přece není možné,'' kvílela Lia. Sklonila se nad hrobem a upřeně zírala do rakve. ,,Marku?'' zašeptala.
  ,,Musel mu dojít vzduch,'' řekla Wendy třesoucím hlasem.
  Jane obešla hrůza. Vždyť kvůli hloupému strašení Marka zabili!
  ,,Nějak se mi to celé nezdá,'' ozval se Rob nedůvěřivě. ,,Nechte mě, ať se na to podívám sám.'' Prodral se skupinkou a poklekl k otevřenému hrobu.
  V tu chvíli se z rakve vymrštila ruka, pokrytá zeleným, tlejícím masem a popadla Roba za krk.
  ,,Ne, ne!'' vykřikla Jane. Přiskočila a snažila se vší silou bratrance od mrtvoly odtrhnout. A pak vykřikla podruhé. Vysoký nebožtík se náhle v rakvi vztyčil a jediným pohybem si utrhl hlavu. A pak trup promluvil Markovým hlasem: ,,Hůůů, hůůů! Víte, jaká je to otrava proležet celý večer pod zemí?''
  Lia zatleskala a řekla s uznáním: ,,Skvělá práce , Marku!'' Oči se jí smály.
  Jane stále ještě cítila srdce až v krku a nemohla uvěřit, že to, co ji takvyděsilo, byl opravdu Mark.
  ,,Vždyť jsem vám říkal, že je to všechno trik,'' nechal se slyšet Rob, i když i na něm bylo vidět, že prožil pořádný úlek.
  ,,Ale docela podařený, ne?'' zubila se Wendy a přitiskla se k Markovi.
  ,,Já se tak vyděsila!'' zlobila se Jane. ,,Myslela jsem, že je opravdu po něm!''
  ,,Šetři si strach,'' pokračoval Rob. ,,Takhle je to tu se vším. Celá Serrenova hlava byl podfuk a ta krev taky. když se to rozleželo v ústech, bylo jasné, že je to zpančovaný džus.''
  ,,To je přece v pořádku,'' usmála se Tara. ,,My o jistých věcech víme, vy jim máte přijít na kloub a nějak se s nimi vyrovnat. O víc nejde.''
  ,,Myslím, že je nejvyšší čas vrátit se do školy,'' rozhodla Lia. ,,Marku, zaklapni tu rakev, trochu to tu zamaskuj a půjdeme.''
  Cesta proběhla v mlčení. Teprve když vyšli z lesa a škola byla v dohledu, popřála Lia všem dobrou noc. ,,Dobře se na zítřajší zkoušku vyspěte,'' dodala. ,,Rádi bychom, abyste všichni byli odpočatí a měli stejnou šanci na úspěch.''
  Myslí to doopravdy? dumala Jane. Strašně si přála vědět, jak se na ni Stíny dívají a za koho ji mají. Zdálo se jí, že Stíny stojí vždycky ve středu všech školních událostí. Ať se cokoli šustlo, vždycky u toho byla Lia a Wendy, Tara a Gerry nebo Dave a Mark. Ačkoli jí dnešní večer pořádně vyděsil, musela si Jane přiznat, že stále ještě tak strašně moc touží získat členství v klubu, že proto přemůže strach a vypraví se do Daveovy strašidelné chatrče.
  Z myšlenek ji vytrhlo táhlé vytí. ,,Co to je?'' vyjekla Karen. Bylo to dnes poprvé, kdy si Jane uvědomila, že se Karen něčeho polekala. No nazdar! řekla si malomyslně. To budu mít pěknou parťačku za zkoušku odvahy! Chodily sice s Karen společně na biologii, ale moc se navzájem neznaly.
  ,,To je jen kojot,'' bručel Mark. ,,Nic to není. V Údolí Strachu je fůra daleko horších věcí!''
  Ano, povzdechla si v duchu Jane. Například strašidelné chatrče a bezhlaví duchové!

Klub Stínů VI.

9. prosince 2010 v 16:32 Klub Stínů
Tento díl je poněkud taková, malá jednohubka, protože co vyjde příště...no - počkejte si ;D

,,Zítra po večeři dostane každá dvojice mapku své trasy. Ze školy musíte zmizet nenápadně, aby vás nikdo neviděl. Po vykonané zkoušce přijdete sem a posoudíme, jak jste dopadli. Pamatujte, že před svítáním se musíme vrátit do školy, takže moc času mít nebudeme.''
  Lia s ostatními členy klubu pozhasínali svíčky. První jednání zkoušky odvahy zřejmě skončilo a všichni se chystali na společný odchod.
  Wendy se na chvíli zastavila na prahu, jako by na něco čekala. ,,Pojď,'' volala Tara. ,,ať to stihneme!''
  ,,Počkej, přece nemůžeme...'' Wendy si klekla na kolena a zuřivě začala odhrabávat naváté listí před vchodem. Objevil se dlouhý, rovný kus dřeva. ,,To přece není možné,'' řekla užasle.
  ,,Co je?'' zeptala se Karen ustrašeně.
  ,,No - přece Mark,'' řekla Wendy nepřítomně. Naklonila se k zemi a zavolala: ,,Marku?'' Po chvíli ticha opakovala hlasitěji: ,,Marku?''
  ,,Co se to s ní děje?'' šeptal Jeff užasle.
  ,,To bude nejspíš zase nějaký přiblblý fór,'' prohlásil Rob přezíravě.
  ,,Marku, jsi v pořádku?'' zavolala Wendy znovu. Byla teď očividně vyděšená a všichni členové se shlukli kolem ní.
  ,,Je tu zakopaná rakev,'' vysvětlovala Lia překotně adeptům. ,,Mark z ní měl při vašem odchodu vyskočit a vyděsit vás, ale nějak to nevyšlo.'' Obrátila se ke Gerrymu. ,,Jak je to dlouho, cos ho tu zahrabal?''
  ,,Asi před půl hodinou. Když jsem odcházel, říkal, že je všechno v pohodě, takže by tu žádné problémy neměly být.''
  Wendy se spolu s ostatními vrhla na zem a všichni začali zuřivě odhazovat slabou vrstvu hlíny z víka rakve. ,,Rychle, rychle,'' vybízela Wendy. Víko se rychle vynořovalo na povrch. Wendy hystericky bušila na dřevo rakve a křičela. ,,Marku, ozvi se! Marku!''
  ,,Nejanči, vždyť už jsme hotovi,'' krotil ji Gerry. ,,Pomozte mi někdo s tím víkem!''
  Všichni zabrali a těžké víko odskočilo. Wendy se rychle sklonila nad rakví a vztáhla do ní ruku. Pak se prudce vztyčila a zaječela hrůzou.
  ,,Co se stalo?'' vykřikla Lia.
  Wendy jako by ji neslyšela. Zakryla si tvář rukama a rozvzlykala se. ,,Měl vás jen postrašit,'' vyrážela přerývaně, ,,a teď - teď...''
  ,,Vzpamatuj se, Wendy,'' klidnila ji Lia.
  Wendy se sesula na zem. ,,Wendy!'' Tara ji podložila hlavu.
  Wendy pomalu zvedla hlavu a oči měla plné slz. ,,...teď je mrtvý,'' zašeptala. ,,Mark Robins je mrtvý!''





Klub Stínů V.

8. prosince 2010 v 15:23 Klub Stínů
Klub Stínů má oproti Falešné krvi u mě protekci a větší oblíbenost :D Nu což, další díl je tu...

Rob se rozesmál. ,,To nás má postrašit?''
  Jane nechápala, jak může být bratrancovi do smíchu. Sama se třásla při pouhém pomyšlení, že by se měla k té strašidelné chatrči vypravit. Nervózně zírala do tančících plamenů v krbu. ,,Nevím, jestli vás to postraší nebo ne,'' pokračovala Lia. ,,Za chvíli budeme vědět, kteří z vás tam půjdou.''
  Lia,Wendy a ostatní členové Stínů poodešli do vzdáleného rohu místnosti a ponechali čekatele úvahám, jak to s těmi strašidly vlastně je.
  Rob pohlédl na ostatní. ,,Jestli se Vám do toho nechce,'' ohlásil, ,,tak tam půjdu já.''
  ,,Mám dojem, že když tu před chvílí tančila Daveova hlava, nebylo ti moc do smíchu,'' řekl Jeff kousavě.
  ,,To bych tomu napřed musel věřit,'' nedal se Rob. ,,To přece nebyl duch, ale jasnej podfuk!''
  ,,Nejspíš,'' souhlasila Jane v touze uvěřit bratrancovi. ,,Copak skuteční duchové vůbec jsou?'' dodávala si odvahy.
  ,,Vytahuješ se tu, jako bys toužila jít pro ten poklad sama,'' napadl ji Jeff.
  Než mohla odpovědět, přiblížila se Wendy s velkou, černou hořící svíčkou. Vedle ní se postavila Lia s úzkou černou nádobou, z níž vyčnívalo šest stébel.
  ,,Tímhle budete losovat,'' řekla Lia a vytáhla stébla z nádoby. Teď teprve viděli, že konce stébel jsou obarvené, vždy dva a dva stejně: dva červené, dva žluté a dva modré.
  ,,Kdo si vytáhne modrou, půjde v noci na surinamský hřbitov a přinese odtamtud hrst hlíny z hrobu Morgany Surinamské. Kdo si vytáhne žlutou, půjde do Vesnice stínů a donese cokoli, co jasně dokáže, že tam byl. A ten, kdo bude mít červenou,'' pokračovala Lia, ,,půjde do chatrče Davea Serrena.'' Jane ucítila, jak jí zamrazilo v zádech. Na duchy sice nevěřila, ale hrozila se pomyšlení, že by měla jít právě ona.
  Lia znovu skryla barevné konce do nádoby, několikrát jí zatočila dokola, aby se stébla promíchala, a pak ji nastavila k losování.
  První táhl Jeff a vytáhl žlutou. Jane nevycházela z údivu, když viděla, že je tím očividně zklamán. Následoval Erik a hned za ním Cedra. Oba vytáhli modrou. Pak přišel Rob a připadla mu druhá žlutá.
  ,,Jak to vypadá, vyhraju první cenu,'' culila se Karen. Když nádoba došla až k ní, vytáhla samozřejmě červenou, a tím bylo i Jane jasné, co ji čeká.
  Civěla na červený konec svého stébla a srdce jí prudce bušilo. Vždyť je to jen zkouška, utěšovala se nejistě, duchové přece nejsou!
  ,,Blahopřejeme vám,'' řekla Lia s úsměvem. ,,Osud vás vyvolil, abyste po letech vrátili Klubu Stínů jeho starou tradici. Zítra večer vám dáme mapu. Podle ní projdete v měsíčním světle lesem až k Daveově chatě. Obě z vás vstoupíte dovnitř a obě si vezmete po kousku pyritu jako důkaz, že jste tam opravdu byly.  Pak se vrátíte zpátky sem, samozřejmě v případě, že vás nepotká nic neočekávaného.''
  ,,Co když tam už žádný pyrit nebude?'' zeptala se Karen.
  ,,V tom případě přinesete cokoli, co bude stejně průkazné,'' odpověděla Tara.
  Jeff se najednou dopálil. ,,Je tohle nějaká spravedlnost?'' prohlásil uraženě. ,,Jít do Vesnice stínů je přece úplná prkotina. Proč nemohu jít taky do Serrenovy chajdy?''
  ,,Protože sis vytáhl žlutou,'' usadila ho Lia. ,,Všechny zkoušky jsou důležité, tak si nestěžuj.''
  ,,Stejně je to všechno blbost,'' bručel Rob.
  ,,To říkáš proto, že se ti nepoštěstilo uhrát cestu k Daveovi Kdybys tam mohl jít, mluvil bys jinak,'' napálil ho Jeff.
  ,,Co na tom? I kdybych měl jít třeba na měsíc, tak se to tím nezmění. Všechny ty strašidelné povídačky o Údolí Strachu a Vesnici stínů jsou úplně padlé na hlavu a nechápu, jak jim může někdo věřit.''
  ,,Možná, že se to zítra bude všechno jevit trochu jinak,'' řekla Lia klidně. Pak se obrátila k ostatním.

Klub Stínů IV.

6. prosince 2010 v 18:02 Klub Stínů
Tento díl je věnován fandům Klubu Stínů: ,,Berte to jako menší odškodnění za tak dlouhý čas, kdy jsem sem nenapsala ani řádek...''

,,Nebylo to špatné,'' pochválil Rob, který stále ještě předstíral, že strach je mu cizí. ,,Ta hlava asi visela na niti od stropu, ale nechápu, čím tak zářila.''
  ,,To nevíme a nechápeme ani my,'' řekla stísněně Tara, ,,protože tohle zjevení jsme nevymysleli a ke zkoušce odvahy to nepatřilo.'' Tara byla sekretářkou Stínů a vrchní fotografka redakce školních ročenek. Teď tu stála pobledlá a rozčilená.
  Ani Wendy na tom zřejmě nebyla líp. Zdálo se, že její obvyklá sebejistota je v tahu. ,,Raději se na to posaďme,'' vybídla ostatní rozpačitě. ,,Celá věc je ještě horší, než vypadá. Jestliže totiž tohle zjevení nemáme na svědomí my, pak je pravé. A mám děsivé tušení, proč se tu objevilo a proč právě dnes. To, co nás před chvílí tak vyděsilo, byla hlava Davea Serrena. Osud toho muže je nepřímo spjatý s Klubem Stínů a vy se s ním musíte seznámit dřív, než dnes podstoupíte zkoušku odvahy. Je tedy nejvyšší čas, aby vás Lia zasvětila do Daveova tajemství.''
  Lia se postavila ke krbu, počkala, až se všichni, a začala: ,,Dave Serren byl více než před sto lety zlatokopem v Údolí Strachu. Bydlel v chatrči asi čtvrt míle (míle=1 609,4m) odsud a hned v prvním roce po svém příchodu narazil na zlato. Je samozřejmé, že mu to mnoho lidí závidělo. A tak se stalo, že mu někdo při jedné z jeho cest do města natáhl přes cestu drát.''
  ,,Jaký drát?'' zeptal se Erik.
  Lia naznačila rukou řez pod krkem. ,,Tenký, ostrý drát. Napnuli ho přes cestu mezi dvěma stromy ve výšce hlavy jezdce. narazil krkem přímo na něj.
  Jane si vzpomněla na děsivý, světélkující přelud. ,,Chceš říct, že si o ten drát uřízl hlavu?''
  ,,Taková surovost!'' zděsila se Karen
  ,,Ano, opravdu se to stalo,'' přisvědčila Wendy, ,,a ještě mnoho dalšího.''
  ,,Jakmile Serren zemřel,'' pokračovala Lia, ,,vrhli se závistivci jako supi na jeho chatrč a všichni si chtěli pro sebe urvat kus zlata. Ale všechno, co našli, byla jen hromada něčeho, čemu se říká zlato hlupáků!''
  ,,Co to je?'' chtěla vědět Cedra.
  ,,Pyrit,'' odpověděl Jeff. ,,Je to kov, který sice jako zlato vypadá, ale nemá valnou cenu. Lidé se tím často dají zmást.''
  ,,Přesně,'' potvrdila Wendy. ,,Chudák starý Dave neměl tušení, že místo zlata má bezcenný pyrit. Dokonce i teď, dlouho po smrti, si svůj domnělý poklad hlídá. Zjevuje se v lese a odhání zvědavce od své chatrče.
  V původním Klubu Stínů - od jeho založení až do rozpuštění - měli zvláštní tradici. Každý rok při přijímání nových členů byli vylosováni dva, kteří se museli vypravit do Daveovy boudy. Museli jít v noci a oba měli povinnost přinést kousek pyritu. Mnohdy se ty výpravy neobešly bez hrůzných následků.''
  ,,Jakých například?'' zeptal se zvědavě Rob.
  Odpověděla Lia: ,,Víme o chlapci, který přes noc zešedivěl. Bylo tu děvče, které na šest měsíců ztratilo řeč. Lékaři tvrdili, že následkem prožité hrůzy. A konečně - před deseti lety - jeden chlapec, který se vypravil za Daevovým zlatem, byl zabit.''
  ,,Zemřel?'' zeptal se nedůvěřivě Erik. ,,V té chatrči?''
  ,,Ne,'' vysvětlovala Wendy. Říkalo se, že ho Dave pronásledoval lesem a vyděsil ho k smrti. Chlapce našli v lesní strži v Údolí Strachu se zlomeným vazem.''
  ,,To přece ještě neznamená, že ho zabil duch! Pravděpodobně zabloudil a spadl do strže,'' namítl Rob.
  ,,Jistěže to nic nedokazuje,'' souhlasila Lia. ,,Ale jedno víme docela určitě: že ten zabitý kluk byl poslední, kdo se vypravil pro zlato do Serrenovy boudy. Od té doby tam nikdo nešel až do dneška, kdy se o to pokusí dva z vás, kteří budou vylosováni.''
  

Slohovka

2. prosince 2010 v 15:42
Jsem proti učitelům nějaká zaujatá :D No nic, tady máte moji slohovou práci, kterou jsem psala na olympiádu z češtiny na téma: Naštěstí jsem si to včas vyžehlil(a)

  ,,Slečno studentko! Jak můžete při mojí hodině spát?'' Trhla jsem sebou. Při tom neopatrném pohybu jsem do plamenů kahanu poslala kousek papíru, v tu chvíli pro mě bezvýznamného, a s tázavým pohledem jsem se otočila po hlase. ,,To nemyslíte vážně?! Ať už vás tu nevidím! Okamžitě běžte do učebny a vyčkejte na svůj trest za tuto nehoráznou opovážlivost!'' učitel důrazně ukázal na dveře...

Všichni ostatní už byli pryč. Kdo by taky měl být ve škole o půl šesté večer. S únavou na očích jsem pajdala ze schodů směrem ke skříňkám. ,,A to ještě mám vymyslet tu slohovku na olympiádu!'' Při pomyšlení na olympiádu ve mne hrklo. Kde mám papír na kterém je napsané zadání slohové práce?

Vše, co jsem měla v rukou jsem odhodila a tryskem jsem brala schody po dvou až do třetího patra. Vřítila jsem se do laboratoře a začala se shánět po tom malém kousku papíru, který jsem před necelými třemi hodinami vlastnila.
Trhla jsem sebou. Při tom neopatrném pohybu jsem do plamenů poslala kousek papíru...PAPÍRU!

,,To snad neee!!'' Zaječela jsem a sedla si na zem. ,,No to je báječné, to je skvělé!'' Ironie se k této situaci až moc dobře hodila. Najednou se ozvalo třísknutí dveří a na prahu dveří od laboratoře stál učitel - ten, co mě předtím vyhodil z laboratoře. ,,Co tu řvete? Zase vy? A za mnou!
No, tak ten mi tu chyběl,'' proběhlo mi hlavou, když jsem vstávala a šla za ním do zástupcovny jako na popravu...

Stála jsem před školou a usmívala se. Byl to ten potutelný, záhadný úsměv, který se mi
objevil na obličeji, když se mi něco povedlo nebo jsem z něčeho měla radost. Tentokrát to bylo obojí. Podařilo se mi totálně vytočit chemikáře, který mě sice okamžitě - po domluvě s ředitelem - vyhodil, ale mě to nevadilo. Dívala jsem se do plamenů, které olizovaly všechny patra budovy, a měla jsem u toho vítězný pocit. Jak jsem tu tak stála, dokonce jsem si vzpomněla, jak znělo zadání pro slohovou práci: ,,Naštěstí jsem si to včas vyžehlil(a).'' Usmála jsem se. ,,Já už nemusím nic žehlit,'' zašeptala jsem, ,,protože už není co.''