Zastav se... nadechni se... začni žít.

Klub Stínů VIII. (1/3)

13. prosince 2010 v 17:41 |  Klub Stínů
Zkoušku odvahy jsem rozdělila na tři části, aby jste se mohli těšit na vyvrcholení - já jsem ale potvora, co? :D

,,Jane, mohla bys nám zopakovat hlavní příčinu války v roce 1812?''
  Jane vzhlédla a rozespale mrkala.
  Paní Glaseová, učitelka dějepisu, se na ni ušklíbla. ,,Nic? Příšuě dávej pozor.''
  ,,Promiňte,'' vydechla Jane a cítila, jak se červená. Normálně jí pozornost nikdy nedělala potíže, ale dnes byla ospalá a měla plnou hlavu nastávající zkoušky odvahy.
  Nic to není, dodávala si odvahy už aspoň podesáté. Všechno, co musím udělat, je projít lesem do staré barabizny. Až to budu mít za sebou, to bude slávy! Stanu se členkou Klubu Stínů - aspoň doufám.
  Rozhlédla se po třídě. Takové tajemné věci se tu dějí a nikdo nic neví - samozřejmě kromě uchazečů a členů. Wendy Baronová seděla blízko ní. Několikrát za dopoledne se setkaly očima a jednou na ni Wendy dokonce spiklenecky mrkla. Zažívala opojný pocit, jako by náhle patřila k nějaké výlučné, elitní společnosti, povznesené nad všechny ostatní.
  Měla se po večeři setkat s přáteli na kraji lesa a převzít si svou mapku. Už aby tam byla! Dopoledne se nekonečně vleklo a hodinu od hodiny byla netrpělivější.
  Konečně přišel oběd. Stála v jídelně, svírala svůj tác a hledala volné místo u stolu. Pak se vzadu uvolnila židle vedle Roba a Jane si k němu přisedla.
  ,,Ahoj,'' pozdravil ji. ,,Jak se těšíš na noční dobrodružství?''
  ,,Sama nevím. Napůl se těším a napůl mám strach. Co ty?''
  ,,Upřímně řečeno, moc rád bych se setkal se skutečným duchem. Bylo by to vůbec první osvěžení v téhle nudné díře!''
  ,,Dej si bacha, Robe. Jestli si budeš pořád takhle pouštět hubu na špavír, tak tě do klubu nevezmou.''
  ,,Neraď,'' ohradil se Rob. ,,A kromě toho je mi to celkem jedno. Jediné, o co mi jde, je nějak to tu překlepat, než vymyslím, jak se dostat zpátky do Kalifornie. Podle mě je celý ten slavný klub dobrý tak akorát pro psinu králíkům. Co ale nechápu, proč tam chceš vstoupit zrovna ty. To přece vůbec nejsou lidé tvého druhu. Jsou příliš draví a příliš se prosazují.''
  ,,Nemůžeš být na světě jediný. kdo si moc troufá,'' řekla Jane uraženě. ,,Já je mám ráda  amyslím, že oni mě taky!''
  ,,Váš,'' řekl Rob pomalu, ,,já si totiž nemyslím, že je to náhoda, že do Serrenovy chaty máš jít zrovna ty.''
  ,,Jak to? Vytáhla jsem si přece červené stéblo!''
  ,,Mám dojem, že vědí, že jsi strašpytel, a proto ti uložili tu nejstrašidelnější zkoušku.''
  ,,Ale jak by ovlivnili losování?''
  ,,To nevím, ale znají toho dost. Tu světélkující hlavu vyrobili docela věrohodně. Ovlivnit losování pro ně asi tak velký problém nebude.''



Byla větrná listopadová noc. Na to, že byl pokročilý podzim, bylo neuvěřitelné teplo. Měsíc  už vystoupil nad obzor a zaléval lesní cesty jasným světlem. Jane s Karen dávno opustily školní pozemky i srub Stínů. Věděly, že po čtvrtině míle by měly dojít k Serrenově chýši, ale ve tmě lesa a v houpavém světle baterek nedovedly odhadnout, jakou vzdálenost už mohly ujít. Jane ještě nikdy tak daleko v lesích nebyla, takže jí chyběla jakákoli orientace. Kamkoli se podívala, všude byly nekonečné stromy.
  Zastavila se, protože došly na rozcestí. ,,Kudy dál?''
  Karen se zahleděla do ručně kreslené mapy. ,,myslím, že bychom měli jít doprava.''
  ,,To je dobře, je tu širší cesta.''
  Ale za chvíli bylo po radosti. Po sta metrech se cesta začala úžit a za chvíli zmizela docela. Před nimi stála stěna neprostupného houští.
  ,,Co teď?'' povzdechla si Karen bezradně.
  Jane si posvítila na mapu. Podle kresby měla cesta vést dlouho rovně a pak se stáčet doleva okolo nízkých pahorků až k zlatokopově chatě.
  ,,Něco jsme zvoraly,'' usoudila Jane. ,,Pojďme se vrátit zpátky na rozcestí.''
  ,,Myslíš, že to pomůže? Co když jsme se úplně ztratily?''
  Toho se Jane samozřejmě bála také. Mrazilo ji v zádech, ale snažila se zachovat klid. ,,Vrátíme se a uvidíme,'' řekla věcně.
  Vykročily zpátky. Měsíc se zatím schoval za mrak a Jane poprvé začala vnímat zvuky nočního lesa. Někde v dílce zahoukala sova. Pak se kdesi blízko ozvaly zvuky, ale nevěděla, odkud přicházejí. ,,Co to je?'' zašeptala.
  ,,O čem mluvíš?''
  ,,Přece ty zvuky. Copak je neslyšíš? Je to jako když se lámou větvičky, jako by - jako by někdo šel s námi!''
  ,,To dělá vítr,'' klidnila ji Karen. ,,Kde by se tu kdo vzal?''
  ,,Četla jsem, že tu jsou v horách pumy a medvědi!''
  ,,V horách ano, ale tohle je údolí. Tady nejsou.''
  Jak jen může být Karen tak klidná? divila se v duchu Jane. Začala si být jistější. Dostala jsem sice ten nejtěžší úkol, dumala, ale aspoň mám partnerku, která se hned tak něčeho nelekne.
  Došly zpátky na rozcestí a tentokrát se vydaly vlevo. ,,Teď to musí vyjít,'' těšila se Karen, ,,protože žádná jiná cesta už tu není,'' dodala s neúprosnou logikou. Na chvíli se zastavila, znova civěla do mapy a pak ukázala před sebe. ,,Myslím, že ta Serrenova pokladnice bude už tady za tím kopcem.''
  Cesta se najednou opravdu začala zatáčet a ze tmy před nimi pomalu vyvstávala tmavá silueta. Když se přiblížily, rozeznaly v ní polorozbořenou chatrč. Byla mnohem menší než jejich srub a všechno tu bylo ve strašném stavu. Okna vymlácená, schody vypadaly, jako by je někdo rozštípal sekerou, a propadlá střecha vyplňovala skoro celý vnitřek místnosti. Ze všeho vystupoval vlhký pach tlejícího dřeva.
  ,,To přece nemůže být ono,'' řekla Jane pochybovačně.
  ,,Musí to být ono. Podle mapky tu široko daleko jiné stavení není.''
  ,,Jenže tohle vypadá, jako by sem nejmíň sto let nikdo nevešel!''
  Obě děvčata se zastavila a prohlížela si strašidelnou chatu ve světle baterek. Člověk opravdu nemusel mít moc fantazie, aby si k ní přimyslel  bezhlavého zlatokopova ducha, chránícího své bezcenné poklady před vetřelci.
  Vtom se zevnitř chatrče ozval zvuk, podobný hlubokému vzdechu.
  ,,Slyšelas to?'' špitla Jane polekaně.
  ,,Jo. Asi vítr pohnul nějakým kusem shnilého dřeva,'' řekla Karen, ale z jejího hlasu se teď jistota nějak vytratila.
  ,,Pojď,'' vybídla ji Jane. ,,Ať to máme za sebou. Vlezeme dovnitř a podíváme se po tom kočičím zlatu.'' Vyšla po troskách schodů až ke dveřím, ale před temným jícnem místnosti se zastavila.
  ,,Dobrá,'' ušklíbla se Karen ,,Když se ti tam nechce, půjdu první já.''
  Jane ustoupila, Karen rozsvítila svou baterku a vkročila dovnitř. Jane se právě chystala vejít za ní, když ticho lesa proťal Karenin zděšený výkřik.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nika | 13. prosince 2010 v 17:44 | Reagovat

Nevím jak vám, ale mně samotné se to moc líbí :-D

2 Peťka | Web | 13. prosince 2010 v 19:20 | Reagovat

To mi nedělej...Víš jak jsem teďkom napnutá? :-) 8-O

3 vytpj | Web | 13. prosince 2010 v 21:22 | Reagovat

Takhle to ukončit v nejzajímavějším! Kdy bude další díl?

4 vytpj | Web | 13. prosince 2010 v 21:23 | Reagovat

[3]: Ale líbí se mi to. Máš už ty zbývající díly napsané?

5 Wendy | 14. prosince 2010 v 15:08 | Reagovat

ÚÚÚÚŽASNÝ :-)

6 Nika | 14. prosince 2010 v 15:21 | Reagovat

[4]: Mo, právě píšu ten závěrečný díl ;-)
PS: A je to fakt dobrý - aspoň podle mě :-D

7 Nika | 14. prosince 2010 v 15:22 | Reagovat

[3]: No jo, já to vždycky ukončím v nejlepším - to je účel ;-) aby ste se mohli těšit na další díly :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama