Zastav se... nadechni se... začni žít.

Leden 2011

Noční obloha

31. ledna 2011 v 10:33
Osamělá postava opatrně prochází lesem temnoty. Její dech je jediným zvukem v těsném objetí stromů. Srdce si probíjí cestu ven z hrudi. Vzdálený křik vyvolává mrazení v zádech. Ví, že za chvíli i ona sama bude ječet a možná se pokusí i utéct, i když by to znamenalo absolvovat tuto cestu od začátku. To by nesnesla. Ne v noci. Ne teď.
  Nemůžou ti nic udělat, dodávala si odvahy. Chabá odvaha, když ji můžou vyděsit k smrti. Ani by to nemuselo být schválně.
  Nervózně otáčí prstýnkem na ruce. Její uklidňovací metoda obvykle zabírá, tentokrát je ale strach větší, než aby se jí podařilo se uklidnit.
  Pomalu kráčí po cestičce do nejhlubší části, kde si ani paprsek měsíce nedokáže prorazit cestičku mezi hustými korunami stromů.
  Měsíc. Zvedne hlavu a pohlédne na ten krásný měsíc. Udivilo ji, když pocítila, jak se celým jejím tělem prolévá blažený klid a slabounký nádech odvahy.

  Ten pocit klidu znám moc dobře. Noční obloha mi na stezce odvahy dodává zvláštní klid. Když vidím měsíc a hvězdy, přestanu vnímat křik ostatních a přestávám se bát.
Zvláštní, jak taková všední věc dokáže někoho potěšit.

Noční nebe
Noční obloha
Obloha v noci

Citát o lásce

30. ledna 2011 v 12:55
Zamilovat se je snadné, protože o druhém nic nevíš. Udržet si lásku je náročné, protože víš všechno...

Víla

Globální oteplování

30. ledna 2011 v 12:28
Zásadní otázka: ,,Věříte na globální oteplování?'' A možná ještě zásadnější: ,,Existuje VŮBEC globální oteplování?''

Google má na globální oteplování definici:
Globální oteplování je vědecká hypotéza, podle níž dochází od poloviny 20. století ke zvýšení průměrné teploty nízkých vrstev zemské atmosféry a oceánů. Většina tohoto nárůstu je pak způsobena posílením přirozeného skleníkového efektu v důsledku zvýšení koncentrací oxidu uhličitého a některých dalších plynů.

Pro ,,normální'' lidi:
Globální oteplování je (prý) podložený fakt oteplování a zahřívání země. Důsledek toho je tání ledovců, kvůli tomu stoupají hladiny oceánů. Posiluje se skleníkový efekt a země se zahřívá čím dál víc a víc.

Většina lidí na GO věří a možná že se to v budoucnu bude jevit jako špatná Myš Lenka. Minulý rok naše škola pořádala debatiádu. Jsou daná témata a proti sobě jsou dvě dvojice, jedna podporuje určité téma, druhá ho odmítá. Cílem je prosadit svůj názor nejlepšími důvody a přesvědčit ostatní, že máte pravdu.
Jedním z témat bylo: ,,Modrá, nikoli zelená planeta'' Většina to pojala jako globální oteplování. Měla jsem to ,,štěstí'' a na tohle téma měla mluvit. Proti mě byly moje spolužačky, které obhajovaly názor ANO. Musela jsem být tedy velmi přesvědčivá, jestli jsem je chtěla porazit.
Dopadlo to tak, že vyhrála druhá strana, a to jen proto, že prosazovali pravdu*
V tu chvíli jsem si uvědomila, jak je člověk snadno ovlivnitelný, když jde o masovou paniku.


A co ty? Věříš na globální oteplování?



*Je to sice spekulativní, ale dejme tomu, že globální oteplování - v jisté formě - existuje...

Byl jednou jeden život

25. ledna 2011 v 14:45 Něco do života...
Byl jednou jeden život - francouzský seriál, který kreslenou formou zaujme diváky a naučí je vše o lidském těle - přesněji o částech lidského těla
Byl jednou jeden život


Jako malá jsem se na něj dívala často. Bavily mě postavičky, které měli úlohu červených krvinek, bílých krvinek nebo i složení kosti. Když jsem vyrostla, přestala jsem se na to dívat. Myslela jsem si, že mi to k ničemu nebude - ve škole ani v životě. Vrátit se k tomu to seriálu mě nevědomky ,,donutila'' naše učitelka biologie.
Červené krvinky

Zápisky z jejího výkladu by dokázal napsat jenom inteligent s IQ 250. Narodila se ve Slovensku, bydlela v Ostravě; chvíli na nás mluví slovensky, zkomoleně česky (a s chybama) a její latinské odborné názvy jsou na zblbnutí. V učebnici se toho taky moc nenajde, a když začalo učivo o lidském těle, dostala jsem nápad - Byl jednou jeden život...

Od doby vzniku mého nápadu dívat se (znovu) na tento seriál jsem možná chytřejší, než učitelka sama.
Kyslík
Tvoření DNA

Řídící systém
Bílé krvinky

Viry






13 - nešťastné číslo?

24. ledna 2011 v 10:05
Číslo 13 lidé považují za nešťastné už dlouho, a to na celém světě

Proč? Když jednou ve Valhalle stolovalo dvanáct hodovníků, nezvaný host - v pořadí třináctý - zavinil smrt Balderova syna Odina. V křesťanských zemích tuto pověru potvrdil počet stolovníků při poslední večeři Páně - Ježíš a dvanáct apoštolů. A ve středověku se věřilo, že se "sabatu čarodějnic" účastní třináct ježibab.
  Strachu z čísla třináct se odborně říká triskaidekafobie. V mnoha hotelech nenajdete pokoj číslo 13 a ve spoustě vysokých budov chybí 13. podlaží. Až příště poletíte letadlem, schválně se podívejte, jestli v něm je řada 13.
  Vždycky se mělo za to, že v takový den není radno začínat nějaký nový úkol ani vyplouvat na moře. Stěhováci, lékaři a zubaři si stěžují, že jim v pátek třináctého nejdou obchody. Potěšující zprávou je, že pátky třináctého se mohou objevit maximálně třikrát do roka, někdy jen jednou.

PS: Tento rok by měl být (pravděpodobně) jenom v květnu

Šprt nebo flákač?

24. ledna 2011 v 9:29 Něco do života...
Ve škole, ať už v jakékoliv, vás považují za šprta, jakmile se dobře učíte. Někdy vás odstrkují, někdy vám nadávají a podobně. Někdy se najdou spolužáci, kteří se s vámi baví, ale je jich docela málo. Prostě dobře se učit znamená v hodně případech nemít kamarády a být odstrkován z kolektivu.

Jenže když se nad tím zamyslíte, pokud nejste šprt a dobře se neučíte, tak máte špatné známky a to vede jedině k tomu, že budete mít potíže dostat se na střední školu, nebo si nebudete moct najít práci, jaká by vás opravdu bavila...
Je docela velký rozdíl mezi dobře se učícím žákem, žákem, co se neučí vůbec, a šprtem. Dobře se učící žák se prostě učí, ale nepřehání to. Ví, že musí taky chodit ven a bavit se. Žák, co se neučí a nadává dětem, které mají dobré známky, nikdy neskončí jak by si představoval. Ten se nemůže dostat na žádnou pořádnou školu ani do žádné pořádné práce.
Ale pozor! Jsou děti, co to s učením přehání. Sotva přijdou ze školy, už se učí až do večera. Když dostanou dvojku, jsou s toho nešťastní. Jenže i to je známka, a docela dobrá známka. Někdy každý člověk udělá chybu, nejsme přece neomylní.
Proto bych radila:
  • Šprti: Nepřehánějte to s učením. Učte se, ale taky se trochu bavte. Uvidíte, že budete veselejší, uvolněnější a bude se vám lépe přemýšlet.
  • Flákači: Začněte se učit. Ne moc, ale začněte. Uvidíte, že to bude ve váš prospěch. Zlepší se vám známky a tím i vaše šance do budoucnosti.
  • Dobře se učící žáci: Pokračujte dál, učte se, ale nepřehánějte to. Choďte i ven a bavte se. A když vám někdo bude nadávat, že jste šprti, tak si ho prostě nevšímejte. Nehádejte se s ním, to by ho ještě víc inspirovalo a nadával by vám ještě víc. Ale jinak je to všechno na vás jak se budete učit!

Klub Stínů XII.

19. ledna 2011 v 16:17 Klub Stínů
for Edita

Mocný nápor ledového větru prolétl sálem a rozevlál plášť vysoké, temné postavy ve dveřích. Jane vykřikla - a pak užasle zírala do překvapené tváře nočního hlídače.
  ,,Co tu ještě děláte?'' zeptal se přísně. ,,To vy jste tu dělali takový kravál a mlátili do dveří?''
  ,,Zasekly se dveře a nemohli jsme ven,'' vysvětloval Rob. ,,Už je to v pořádku.''
  ,,Nic není v pořádku!'' vykřikla Jane. ,,Venku něco chodí a má to krumpáč!'' Ukázala na rozbité okno. ,,Podívejte, co to udělalo!''
  Hlídač si okno prohlédl a zavrtěl hlavou. ,,O čem to mluvíš? Ta tabulka je takhle rozbitá už nejmíň  čtrnáct dní!''
  ,,Přece jsem to viděla na vlastní oči,'' bránila se Jane.
  ,,A jak mi vysvětlíš, že už před týdnem objednali sklenáře? Má přijít zítra.'' Zadíval se starostlivě na Jane. ,,Nic ti není? Jsi v pořádku?''
  ,,Oba jsme v pořádku,'' ujistil ho Rob.
  ,,Tak dobrá,'' usmál se hlídač. ,,Teď už ale jděte, musím zamknout.''
  Jane a Rob vyšli na plošinu před vchodem. Jane se stále ještě třásla kolena.
  ,,Myslíš, že to tu ještě někde je?'' uvažoval Rob nervózně.
  ,,To nevím. Ale proč jsi mu vlastně neřekl, žes to viděl taky? Vždyť si musel myslet, že jsem se zbláznila!''
  Rob se díval do země. ,,Vidělas přece, jak reagoval, když jsi mu to řekla ty. A kromě toho - vždycky jsem věřil, že všechny strašidelné povídačky jsou blbosti a ti, kdo jim věří, jsou pěkně praštění. Sám teď nevím, jestli jsem vůbec něco viděl. Třeba to byly jen stíny.''
  ,,Opravdu si to myslíš?'' řekla Jane pochybovačně.
  ,,Vlastně si už nejsem tak jistý,'' přiznal Rob. ,,Po všem tom dětinském strašení v Klubu Stínů jsem začal uvažovat, proč vlastně tolik lidí na takové hlouposti věří. Proto jsem si z knihovny vypůjčil knihu místních pověstí a snažil jsem se trochu vyzpovídat všechny, kteří tvrdili, že se s duchy setkali. A - nakonec jsem musel uznat, že by na tom něco mohlo být.''
  ,,Takže teď už věříš, že jsme viděli ducha?''
  ,,Kdyby jen tak nějakého! Jenže tohle byl asi opravdu duch Davea Serrena a nebyl tu náhodou. Bojím se, že jde po tobě.

XXX

  Když Jane s Robem dorazili do kuchyně, bylo tu už doslova narváno. Celý Klub Stínů a další dobrovolníci byli v plné práci.
  ,,Kde jsi lítala?'' přivítala ji Karen. ,,Už jsem tě šla hledat, ale nebyla jsi k nalezení.''
  Jane se omluvně usmála. ,,Promiň, dlouho jsem hledala bráchu.''
  Karen se obřadně uklonila a zašklebila se na Roba. ,,Vítáme tě ve společnosti horních deseti tisíc!''
  Příjemná atmosféra příprav brzy vyhnala Jane všechny duchy z hlavy. ,,Jak dopadla polévka?'' zajímala se. ,,Dá se to jíst?''
  ,,Je mňam-mňam,'' ujistila ji Karen.
  Jane ochutnala a blaženě se usmála. ,,To bychom měli,'' zalibovala si. Pak se obrátila k Robovi. ,,Pojď, podíváme se, co se tu ještě dá dělat.''
  ,,Víš - nezlob se - ''uhýbal Rob, ,,ale já tu nebudu. Není mi po těch zážitcích nějak dobře a radši si půjdu lehnout.''
  Jane jen s námahou zadržela vztek. To je celý Rob! Raději by se zabil, než by někdy s něčím pomohl! Je ovšem pravda, že vypadá, jako by se o něho pokoušela horečka. ,,Tak si jdi,'' řekla smířlivě.
  Odešla do učitelské jídelny, kde se dokončovaly přípravy. Jeff prostíral poslední stůl a Wendy s Markem aranžovaly talíře a příbory. Podle viditelné odtažitosti bylo jasné, že se zase pohádali.
  ,,Jdeš pozdě,'' řekla Lia nerudně.
  Jane se nenamáhala odpovědět a mlčky se připojila k Jeffovi. Skončili právě ve chvíli, kdy dorazil autobus s důchodci. Nastal čas nosit jídlo a Jane se vypravila do kuchyně pro svou polévku.
  Právě se snažila zvednout těžký hrnec, když se ve dveřích objevil Jeff. ,,Nedři se s tím, já to vezmu,'' nabídl se.
  Jane to udivilo. ,,Díky,'' řekla zmateně a snažila se zakrýt překvapení. Proč je Jeff najednou tak ochotný? Mlčky ho sledovala, jak s námahou vleče hrnec do jídelny a staví ho na přípravný stůl.
  S potěšením sledovala jídelnu, oživenou veselým hovorem staroušků a surinamských učitelů. Všichni se usmívali a těšili se na večeři. Jane zaplavil pocit hrdosti. Tohle je jedna z věcí, kvůli kterým se chtěla dostat do klubu. Duši - neduši - stálo to zato!
  Začala plnit polévkové mísy a Karen, Jeff a Cedra je roznášely na stoly. Když to bylo hotovo, uvítala paní Danita jménem školy hosty a stručně poděkovala Klubu Stínů.
  Jane nedočkavě sledovala elegantního staříka, který první nabral lžíci polévky a nesl ji k ústům. Co asi bude říkat, až ji ochutná?
  Muž polkl a náhle se mu zkřivila tvář a zbarvila se do ruda. Vydal ze sebe podivný zvuk, stáhl si oběma rukama hrdlo a vyskočil ze židle, která s hlučným bouchnutím svalila na zem.
  ,,Pomoc!'' zasípal. ,,Jed!''

Klub Stínů XI.

13. ledna 2011 v 19:25 Klub Stínů
Po téhle zkušenosti si myslím, že Jane do tělocvičny už ani nevkročí...!!!

O dva dny později ležela Jane na posteli a přemýšlela o domácím úkolu z angličtiny, když ji vyrušilo zaklepání na dveře.
  ,,Kdo je?''
  ,,To jsem já, Rob.''
  Jane zaváhala. Má mu otevřít? Od chvíle, kdy ji tak neomaleně vyhodil, s ním nemluvila a netoužila po tom ani teď.
  ,,Otevři,'' naléhal hlas zvenčí. ,,Musím ti jen něco říct a hned zase jdu.''
  Otevřela dveře a spustila bez úvodu: ,,Abys věděl, tak jsem ti v tvých krámech nečmuchala!''
  ,,Teď už to vím,'' souhlasil Rob. ,,Moc se omlouvám.''
  Omluva vykonala své. Z Jane opadl vztek.
  ,,Dobrá,'' řekla s úsměvem. ,,Omluvu přijímám. Ale za tu sprosťárnu mi aspoň udělej laskavost.''
  ,,Jakou?''
  ,,Za dva dny pořádají Stíny večeři pro důchodce a já budu mít fůru práce. Mohl bys přijít na výpomoc?''
  Rob chvíli zíral do stropu. ,,Přijdu,'' řekl nakonec, ,,když mi předtím pomůžeš s přípravou na test z matematiky.''
  ,,Dobrá platí,'' zaradovala se Jane.

XXX

  A o další dva dny později se už Jane činila ve školní kuchyni a krájela na prkénku houby do své oblíbené zeleninové polévky. Brambory, cibule, mrkev a rajčata se už vařily v ohromném hrnci na kamnech.
  ,,Pomocné sbory nastupují!'' ozvalo se od dveří a vstoupila Karen s plnou náručí potravin. ,,Všichni jsou do práce jako kati. Co mají dělat?''
  ,,Můžou třeba udělat salát, když se jim tolik chce pracovat.''
  ,,Senzace! To nebude problém,'' oddechly si 'pomocné sbory'. Pak se teprve Karen rozhlédla po prázdné kuchyni. ,,To jsi tu na všechno sama?'' řekla udiveně. ,,Kde máš ostatní?''
  ,,Lia, Wendy a Tara zdobí jídelnu, ostatní přijdou vařit později. Dokonce i Rob a Jeff slíbili, že budou roznášet jídla.'' Podívala se na hodinky a ulekla se. ,,Uf -'' ulevila si. ,,Úplně jsem zapomněla, že jsem se s Robem měla učit matematiku! Měla to být protislužba za práci, domlouvala, docela mi vypadlo z hlavy, že vlastně musím odpoledne vařit!''
  ,,Tak za ním jdi,'' radila Karen. ,,Já ti tu polévku ohlídám.''
  ,,Díky,'' zazářila Jane. ,,Nemělo by to trvat dlouho.''
  Běžela do svého pokoje, kde se měli sejít, ale Rob tam nebyl a nepřišel ani za další půlhodinu. To je mu podobné, pomyslela si Jane. Nejdřív něco chce a pak se na to vykašle! Ledaže by si myslel, že se máme sejít v jeho pokoji. Šla se tam podívat, ale nikdo nikde.
  Proč vlastně Rob otravuje, když pak stejně nic nedělá? Mám s ním jen samé nepříjemnosti. Už jsem kvůli němu promarnila skoro hodinu, zlobila se Jane. Takhle to nejde. Vykašlu se na něho!
  Vracela se zpátky do kuchyně. Slunce se pomalu klonilo k západu a zdvihl se ostrý vítr. Za půl hodiny přijedou hosté a ještě není nic hotovo!
  Když šla kolem tělocvičny, zaslechla údery míče o stěnu a zvědavě nahlédla dovnitř. Spatřila samozřejmě Roba, který si tu klidně střílel jeden koš za druhým.
  ,,Co tu děláš?'' řekla naštvaně. ,,Měli jsme se přece učit!''
  ,,A kolik je vůbec hodin?'' Mrkl na zápěstí. ,,Vida, to jsem to nějak prošvih. Ale jestli máš čas, můžeme na to jít teď.''
  ,,To víš, že ho nemám,'' zlobila se. ,,Musím teď dodělat večeři. A jestli se ještě pamatuješ, slíbils mi, že mi pomůžeš.''
  ,,To přece není problém. Potřebuješ lepší nervy, sestřenko. Nesmíš se nechat vytočit každou volovinou.''
  Jane si založila ruce a tvářila se uraženě.
  ,,Tak dobrá, dobrá, už na to jdu,'' řekl Rob smířlivě.
  Kráčeli přes tělocvičnu k východu. Rob právě sahal po vypínači, aby zhasl, když se náhle dveře sálu s mocným zaduněním zabouchly.
  ,,Který blbec...?'' ulevil si Rob.
  ,,Asi vítr. Venku to fouká čím dál víc.''
  Zkusila kliku. Bylo zamčeno!
  ,,Pusť,'' řekl Rob. Opřel se do dveří vší silou, ale dveře se ani nehnuly. ,,Zdá se, že je opravdu zamčeno. Ale to není nic výjimečného. V tuhle dobu se už tělocvična zamyká každý den.''
  ,,Tos mě tedy potěšil,'' řekla Jane nešťastně. ,,Za chvíli mám podávat večeři a trčím tu zamčená v tělocvičně! Nejde to přes šatny?''
  ,,Všechno je zamčeno. Budeme to muset zkusit oknem.'' Rob přitáhl ke stěně lavici, stoupl si na špičky a otočil klikou okenního křídla. Vyhlédl ven - v tu ránu byl z lavičky dole. v očích měl výraz, který klidní a vyrovnaní hrdinové obvykle nemají.
  ,,Co je?'' vyjevila se Jane.
  ,,Nevím,'' odpověděl Rob nejistě. ,,Mám dojem, že jsem viděl...''
  ,,Co?'' Jane vylezla na lavici a vyhlédla z okna. Zpočátku viděla jen stíny stromů. A pak se to stalo. Ze tmy se vyhoupla bezhlavá postava, napřáhla krumpáč a řítila se k oknu přímo na ni!
  Vykřikla hrůzou a spadla z lavičky Robovi přímo do náruče.
  ,,Dopr...'' zaklel Rob. ,,Rychle odsud!''
  Ale Jane stála jako přimrazená a nemohla odtrhnout oči od přízraku, který teď stanul přímo u okna. Napřáhlý krumpáč se dal pomalu do pohybu...
  ,,K zemi! zařval Rob, vrhl se pod okno na podlahu a strhl Jane s sebou. Nad jejich hlavami se ozval ostrý praskot a na okenní tabuli naskočil bílý, neprůhledný ornament, podobný pavučině.
  ,,Jde po nás!'' vykřikla Rob. ,,Musíme pryč!'' Vzal Jane za ruku a oba přeběhli na druhou stranu ke dveřím. Rob na ně nalehl celou silou a váhou, ale dveře se ani nepohnuly.
  Jane se otočila a uviděla, jak krumpáč zasáhl okno podruhé. Cítila, že se začíná třást. Bylo jí jasné, že třetí ránu špičatým nástrojem nevydrží už ani nerozbitné sklo.
  ,,Pojď,'' vybídl ji Rob. ,,Postavíme barikádu z lavic!''
  Ještě ani nezačali, když se náhle dveře tělocvičny prudce rozletěly.

Klub Stínů...a pak?

13. ledna 2011 v 18:26
Jsme teprve v půlce Klubu Stínů a já už si kladu otázku: Co bude po Klubu Stínů? Budu ještě schopna vymyslet nějakou další povídku, která by zaujala stejný nebo ještě větší počet fanoušků, než teď?
Po chvilce přemýšlení jsem si musela přiznat, že na nic kloudného asi nepřijdu. V zápětí mě ale napadlo, že bych se mohla zeptat na názor vás, čtenářů.
Takže kladu otázku, na kterou bych chtěla slyšet (alespoň) malou odezvu: Co byste chtěli vy, jako další povídku?
Nemusíte odpovídat hned, nechte si to proležet hlavou a napište sem, až vás něco napadne...

Předem dík za odpověď :)
 Vaše autorka blogu

Klub Stínů X.

10. ledna 2011 v 8:28 Klub Stínů
A jde do tuhého...

Jane u okna i postava u lesa stály chvíli nepohnutě. Pak zjevení několikrát máchlo krumpáčem a zmizelo ve tmě stromů. Zbyly  po něm jen stopy ve sněhu.
  Jane se posadila na postel a přemýšlela. Stopy! napadlo ji. Žádný duch přece po sobě nenechává stopy. Ale když to tedy není duch, musí to být člověk, který ji chce vyděsit. Někdo, kdo ví, že šla do Serrenovy chatrče. Jenže - kdo a proč?
  Vstala a začala přecházet po pokoji. Chtějí ji snad Stíny strašit ještě dál? To by přece nemělo smysl. Ale kdo tedy? Nakonec to musela vzdát.
  Protože ji nová příhoda pořádně probrala z ospalosti, rozhodla se, že se ještě chvilku věnuje biologii a napíše zprávu o svém dnešním laboratorním pokusu. Přitom zjistila, že už nemá jediný předtištěný papír pro vepsání zprávy.
  Napadlo ji, že Jeff má u sebe vždycky fůru všech možných formulářů, takže si může od něho jeden vypůjčit. Vyšla na chodbu a přeběhla k pokoji chlapců. Dveře byly napůl otevřené. ,,Jeffe?'' zavolala. ,,Robe?'' Krátce zaklepala a vešla. V pokoji se svítilo, ale nikdo tam nebyl. Jeffův stůl svítil jako vždy úpravností. Knihy stály mezi zarážkami jako vojáci a sešity a desky s papíry byly pečlivě složeny po stranách. Netrvalo proto dlouho, než Jane našla, co hledala. Napadlo ji, že na Robově stole by asi nenašla nic, a v duchu se usmála. Zatímco Jeff byl pedanticky pořádný, byl Rob - s prominutím - chlívák. I kdyby nevěděla, že tu Rob bydlí, podle jeho tradičního nepořádku by to ihned poznala. Celý stůl i prostor kolem něj byly poházeny knihami, nahodile proloženými hromádkami popsaných i čistých papírů. Mezi tím se různě povalovaly tužky a pera, všechno podle metody ' co kam upadne, tam to zůstane'. Na hraně stolu vratce balancovala objemná kniha - jen spadnout. Jane k ní došla a postrčila jí doprostřed stolu. Náhle ji zaujal obrázek na otevřené stránce. Byla to kresba starého zlatokopeckého tábora a v jejím roku byla nakreslená postava bezhlavého ducha.
  Podívala se zvědavě na titul knihy: Legendy Údolí přízraků! Vrátila se k otevřené stránce. Rob měl právě rozečtenou legendu o Daveovi Serrenovi. Proč zrovna on tohle čte? podivila se Jane. On, který tvrdí, že všechny tyhle povídačky jsou nesmysl? Neodolala, obrátila list zpět a rozhodla se přečíst si celou pověst od začátku. Bylo jí přitom, jako by se neoprávněně zmocňovala nějakého tajemství, a v zádech ji mrazilo.
  Byla tak zabraná do četby, že nevnímala, co se kolem děje, a vzpamatoval ji teprve zvuk přibouchnutých dveří.
  ,,Co tu děláš?'' vyjel na ni vztekle Rob.
  Bylo jí jasné, jak moc to teď u bratrance projela, protože věděla, že si Rob chrání své soukromí jako lvice mláďata. Už před třemi roky, kdy se spolu poprvé setkali, ji varoval, že nesnáší, když mu někdo strká nos do jeho věcí.
  ,,No tak?'' naléhal Rob. ,,Dozvím se konečně, proč mi tu čmucháš?''
  ,,Já - přišla jsem si od Jeffa vypůjčit laboratorní formulář...''
  ,,Jeffův stůl je támhle. To snad poznáš, ne? Tak proč mi lezeš do mého?''
  ,,Nikam ti nelezu,'' rozzlobila se Jane. ,,Přišla jsem za Jeffem. Tady ta kniha vypadala, že každou chvíli spadne, tak jsem ji posunula dál na stůl. Byla zajímavá, tak jsem se na ni podívala, to je všechno. Nemusíš hned vyhazovat kopytama.''
  ,,Máš dvě vteřiny na to, abys vypadla,'' řekl Rob zlověstně.
  ,,Jen se nezblázni, vždyť už jdu.'' Ještě u dveří se otočila a podívala se na bratrance, ale ten se tvářil tak nepřátelsky, že raději beze slova odešla.

XXX

  ,,Dnes,'' řekl učitel biologie pan Rothrock, ,,si uděláme místo písemného testu soutěž.''
  Jane a s ní mnoho ostatních si nešťastně povzdechli. Nikdo nejevil valné nadšení. Snad jedině Jeff, sedící za Jane, si to pochvaloval. Miloval soutěže, protože mu dávaly příležitost zvítězit.
  ,,Teď všichni vstaňte,'' pokračoval pan Rothrock. ,,Každému z vás ukážu obrázek nebo předmět, vztahující se k životu ve stojatých vodách, a pak položím otázku. Kdo dá špatnou odpověď, musí se posadit. Kdo poslední zůstane stát. zvítězí a dostane ode mě jedničku v kroužku, což, jak víte, znamená v celkové klasifikaci mnoho. Je to jasné?''
  Jane ztratila poslední zbytky dobré nálady. Biologie byl pro ni nejtěžší předmět. Učila se ho sice poctivě, ale nějak jí nešel do hlavy a výsledky nikdy nebyly valné. Bylo jí trapné, že má teď před celou třídou dělat ze sebe hlupáka.
  Soutěž začala. Ke svému úžasu Jane zjistila, že se jí tentokrát na všechny otázky daří odpovídat správně. Po dvaceti minutách všichni odpadli a zůstali stát jen ona a Jeff.
  ,,Vidím, že vy dva jste se pilně učili,'' řekl s úsměvem pan Rothrock. Pak vytáhl obrázek podivného, černobílého plaza. ,,Jeffe, víš, cot o je?'' zeptal se.
  Jeff se zadíval na obrázek. ,,Je to ještěrka,'' řekla nakonec. Jane s ním v duchu souhlasila.
  ,,Bohužel, Jeffe,'' řekl pan Rothrock, ,,budeš se muset posadit.'' Několik spolužáků se škodolibě zachechtalo a Jeff zrudl.
  ,,Teď ty, Jane. Víš, co to je?''
  Jane usilovně přemýšlela. Když to není ještěrka, co to může být? Pak si vzpomněla, že ten obrázek v učebnici viděla. ,,Myslím, že je to mlok,'' řekla nejistě.
  ,,Výborně,'' rozzářil se pan Rothrock. ,,Blahopřeju. Zakroužkovaná jednička je tvá!''
  Jane se posadila a zářila blahem. Pak ji napadlo, že by se slušelo popřát Jeffovi pro příště více štěstí. Otočila se k němu a ustrnula, když spatřila, jaká zloba mu sršela z očí. ,,Myslíš si, že jsi jednička?'' zasyčel nenávistně. ,,Že musíš mít vždycky všechno, co se ti zamane? To jsi tedy vedle a já ti to brzy dokážu. Jen počkej...!''
  Měla pocit, jako by dostala facku. ,,Co blbneš?'' vyjevila se. ,,Vždyť je to jen pitomá soutěž!''
  ,,Jen počkej - ještě uvidíš!''

XXX

  Večer se Jane setkala s Karen ve školní knihovně. Vypůjčila si haldu knih a začala psát svou čtvrtletní přírodopisnou práci o jedlých plodinách, divoce rostoucích v Údolí strachu.
  ,,Kdybys potřebovala,'' nabídla se Karen, ,,mám takový přehledný článek o rostlinstvu Jihozápadu.''
  ,,Díky,'' řekla Jane vděčně. Po tom, co se jí přihodilo s Robem a Jeffem, ji překvapilo, že s ní vůbec ještě někdo mluví.
  Po hodině práce si děvčata dala desetiminutovou přestávku.
  ,,Jak ti to jde v Klubu Stínů?'' zeptala se Karen zvědavě, když vyšly na vzduch.
  ,,Měli jsme schůzku na přípravu večeře pro důchodce. Já budu prostírat stoly a uvařím první chod.''
  ,,To zní slibně,'' zalibovala si Karen. ,,Nemohl by ti přitom nějaký nečlen pomáhat?''
  ,,Jistě,'' přisvědčila Jane. ,,Měla bys snad zájem?''
  ,,Samozřejmě. Když už se toho nemohu zúčastnit jako Stín, tak aspoň ráda vypomůžu.''
  Jane se usmála. Měla radost, že se z Karen vyklubala nová kamarádka.
  ,,Jaké to vlastně je, být jednou z nich?'' naléhala zvědavě Karen. ,,Co Lia a Wendy? Jsou teď na tebe hodnější?''
  ,,Nijak zvlášť. Začínám si skoro myslet, že mě ještě protahují nějakými dalšími zkouškami.''
  ,,Proč by to dělaly, když už tě jednou vzaly?''
  ,,To nevím. Nejsem si tím ani moc jistá. Teď už se pár dní nic nestalo.''
  ,,A co se stalo předtím?''
  Jane se zarazila. Má jí to povědět? Vždyť ji Karen bude mít za blázna!
  ,,Nebudeš mi věřit, ale viděla jsem toho bezhlavého ducha ještě jednou!'' řekla stísněně.
  ,,Kde?'' vyjekla Karen polekaně.
 ,,Na trávníku před okny. Moc velká hrůza z něho ale nešla. Myslím, že mě Stíny ještě trochu cepují jako nováčka, ale snad s tím brzy přestanou.''
  ,,Opravdu si myslíš, že v tom mají prsty Stíny?''
  ,,Jistě. Kdyby to byl opravdový duch, nebude po sobě nechávat stopy ve sněhu.''
  ,,Nechci tě strašit,'' řekla Karen nejistě, ,,ale v tomhle případě bych na to moc nedala. Podle jedné z pověstí nenosil Dave s sebou jen krumpáč, ale také pořádnou váhu zlata. To všechno dohromady bylo prý tak těžké, že ho to táhlo k zemi a on vytlačoval hluboké stopy nejen jako živý, ale i později jako duch.''