Zastav se... nadechni se... začni žít.

Březen 2011

Klub Stínů XIV.

31. března 2011 v 10:15 Klub Stínů
Nešťastné ''náhody'' se stále dějí...

  Zoufale vykřikla. Bolestivé nárazy o schody jí vyrážely dech. Pak nahmátla zábradlí a pevně se ho zachytila. Mohlo jí to sice utrhnout ruku, ale pád se zastavil. Zůstala ležet uprostřed schodiště a na chvíli ztratila vědomí. Probudila ji prudká bolest v kotníku.
  Sykla a jako by si uvědomila, co se  stalo, podívala se k horní podestě schodiště, odkud ji někdo tak surově srazil. Nikdo tam nebyl. Právě se chystala zavolat o pomoc, když cvakl vypínač a světlo se znova rozzářilo. Nad ní se skláněla paní Danita.
  ,,Co se ti, proboha, stalo, Jane? Jsi v pořádku? Počkej nehýbej se, zavolám - ''
  ,,Je to dobré,'' řekla Jane nejistě. ,,Narazila jsem si kotník.''
  ,,Podíváme se na to. Hm - začíná to otékat. Raději zavolám sestru.'' Odběhla a za půl minuty se vrátila.
  Zatímco čekaly, než se paní Albertová ustrojí, vyzvídala paní Danita, co se vlastně přihodilo.
  ,,Šla jsem po schodišti nahoru,'' vyprávěla Jane. ,,Najednou zhaslo světlo, někdo mě praštil do ramene a shodil mě dolů.''
  Ředitelka zpřísněla. ,,Někdo tě shodil? To snad ne. Nezdálo se ti to jenom?''
  ,,Vždyť jsem to docela jasně cítila,'' bránila se Jane
  ,,Viděla jsi někoho?''
  ,,Byla přece tma.''
  ,,Chápu, jak ti je,'' řekla paní Danita účastně, ,,ale asi se mýlíš. Pravděpodobně jsi jen uklouzla. Kdo a proč by tu chtěl ublížit? To, co říkáš, je velmi vážné obvinění. Třeba se jen dobře nepamatuješ.''
  ,,Možná,'' připustila Jane a bylo jí do pláče. Věděla, že jí ředitelka nevěří.
  Konečně přišla paní Albertová a prohlédla Jane kotník. ,,Myslím, že zlomené to není,'' usoudila, ,,ale pro jistotu zajedeme zítra do Silverbellu na rentgen. Zatím ti pomůžeme do postele a dáme ti na to led.''
  Vynesli Jane do schodů. Když míjely osudné místo, kde došlo k útoku, ředitelka se náhle zastavila a shýbla se pro něco na zemi.
  ,,Co to může být?'' zeptala se překvapeně a civěla na malý kousek nějaké hmoty ve své dlani.
  ,,Vypadá to jako kus pyritu,'' řekla sestra. ,,Jak se to sem dostalo?''
  ,,To bych také ráda věděla,'' dumala paní Danita. ,,Snad jedině - ''
  Jane už neposlouchala. Třásla se jako v zimnici a v hlavě jí zavířilo. Duch! Zase on! Tentokrát už je jasné, že ji chce zabít!
  Pak se probrala a zjistila, že se jí ředitelka něco ptá.
  ,,Prosím, paní Danito?''
  ,,Ptám se, jestli jsi tohle už někdy předtím viděla.''
  V prvním okamžiku zatoužila Jane všechno paní Danitě vyklopit, ale pak usoudila, že to prostě nejde. Za prvé byla svázána přísahou, že žádné tajemství Klubu Stínů nikdy nevyzradí, a i kdyby ji porušila, ředitelka by jí stejně nevěřila. Dostala se do úzkých. Byla ve smrtelném nebezpečí - nikde se nesměla dovolávat pomoci!

XXX

  Příštího rána vykulhala Jane ze školního autobusu s elastickým obvazem na kotníku a hliníkovou berlí pod paží. Rentgen v selverbellské nemocnici potvrdil sestřin odhad, že kotník je pouze vymknutý. ,,Nech si to stažené a došlapuj na to co nejmíň,'' poradil doktor.
  Celý den si Jane promítala v mysli noční událost. Byl to duch nebo člověk, kdo ji shodil ze schodů? Nakonec - protože představa ducha byla přece jen příliš děsivá - se přiklonila k tomu, že to byl člověk. Ale kdo byl tím záhadným nepřítelem? Podle kousku pyritu Jane usoudila, že je to někdoz Klubu Stínů.
  Zazdálo se jí, že je nejvyšší čas promluvit si s Liou. Ta přece musí vědět, jestli v tom má někdo z klubu prsty. Pajdala s berlí po škole, ale nikde ji nenašla.
  Po poslední hodině odešla do svého pokoje a pokračovala na přírodopisné práci, kterou v noci už nedodělala a kterou zítra musí odevzdat. Před večeří s tím byla skoro hotová. Zbývalo už jen vypsat závěry. To už po večeři snadno dodělá a pak se snad konečně pořádně vyspí.
  Než se dobelhala do jídelny, byli už skoro všichni po jídle. Wendy a Mark seděli každý na opačné straně místnosti a pokukovali po sobě. Nikdo z nich však neměl odvahu se tomu druhému podívat přímo do očí. Jane nad tím zakroutila hlavou. Nabrala si na tác a právě si vybírala moučník, když se před ní objevila Karen a vyjeveně zírala na berli.
  ,,Co se ti, proboha, stalo?''
  ,,To nic. Jen taková malá nehoda.''
  ,,Jako malá nehoda to zrovna nevypadá. Počkej, vezmu ti tác.''