Zastav se... nadechni se... začni žít.

Květen 2011

Klub Stínů XVI.

11. května 2011 v 15:26 Klub Stínů
Mám pro vás novou anketu ;-)

Jane vyhrkly slzy a celý pokoj se náhle roztančil. Pak se rozostřil a zmizel docela. Dotápala k posteli, sedla si na ni a protřela si oči kapesníkem. Neštěstí se dovršilo. Když zítra neodevzdá přírodopisnou práci, octne se rázem mezi čtyřkaři, a to znamená vyhazov z klubu.
Čím si zasloužila, že ji takhle pronásledují? Komu a čemu to má prospět? Samozřejmě ji první napadl Jeff. Věděla, že vzhledem ke svému vítězství v poslední soutěži má teď lepší prospěch než on. Neodevzdaná čtvrtletní práce je ovšem za pět a to mu pomůže znova nad ní vyniknout.
Přesto se jí ale nezdálo, že by toho Jeff byl schopen. Co takhle Lia? Ve svém jednání i uložených zkouškách dokáže být pěkně tvrdá a přesto, že je teď Jane v klubu, její nevybíravé chování vůči ní se nijak nezměnilo.
Zachvěla se, protože oknem náhle zavanul ledový vítr.
Byla by přísahala, že předtím okno zavírala. Dohopsala k němu, aby ho zavřela - a náhle stanula jako přimrazená. Na parapetu ležel kousek pyritu a leskl se v měsíčním světle.
Sevřela kov v dlani a cítila, že se chvěje zlostí. ,,Snažíš se mě přivést do lázince, co?'' oslovila tajemného neznámého. ,,Ale počkej! Však já si tě najdu a pak si to s tebou vyřídím!''
Popadla berli a odpajdala k Liině pokoji na konci chodby.
Zaklepala na dveře a uslyšela Liu, jak říká: ,,Je otevřeno. Dál!''
Jane vešla. Lia seděla se zkříženýma nohama na posteli a leštila si nehty. Zběžně pohlédla na Janein obvaz a berli. ,,Co se ti stalo?''
,,Jako bys to evěděla!''
,,Hm -'' řekla Lia nepřítomně.
,,Ještě štěstí, že jsem si nezlámala obě nohy,'' rozjela se rozčileně Jane. ,,I vymknutý kotník dokáže člověka pěkně zdrbat. No - co? To bych všechno ještě spolkla. Ale vlézt mi do pokoje a zničit mi všechny sešity a čtvrtletní práci, to už přesahuje všechny meze! To jste tedy parádně přepískli! Jak dlouho tyhle debilní zkoušky budou ještě trvat?''
,,O čem to mluvíš?''
,,Nedělej, že o ničem nevíš. Herečka jsi sice dobrá, ale nemusíš to předvádět pokaždé. Strašně jsem chtěla být členkou klubu. Po ničem jiném jsem tolik netoužila - ale takovéhle vylomeniny si už přece nemohu od vás nechat líbit!''
,,Zbláznila ses? Jaké zkoušky? Přijetím do klubu přece všechny zkoušky končí!''
,,A co ta polévka? To nebyla zkouška? A nadto si na mně ještě vyléváš vztek!''
Lia si ofoukla nehet. ,,Divíš se? TRávit lidi není zrovna šťastný nápad.''
,,Takže mě teď za to proháníte bezhlavým duchem!''
Lia zívla: ,,Posaď se a řekni mi to všechno souvisle od začátku. Je mi jasné, že se na to stejně chystáš.''
Jane se usadila na posteli Liiny spolubydlící a probrala dopodrobna všechny události. ,,A nakonec se mi dnes někdo vloupal do pokoje, roztrhal mi všechny sešity a zničil mi čtvrtletní přírodopisnou práci. Nechal po sobě na okně tohle.'' Jane natáhla ruku s pyritem na dlani.
Zdálo se, že Lia náhle vypadla z role unuděné krásky. ,,Kde to přesně leželo?'' vydechla skoro neslyšně.
,,Vždyť jsem ti to říkala. Na okenní římse.''
,,To snad není možné!''
,,Proč by to nebylo možné? Copak jsi ho tam sama nedala?''
,,Samozřejmě, že nedala. Už jsem ti přece řekla, že s ničím, co se ti přihodilo, nemají Stíny nic společného. Jenže - Jane - tím hůř! Protože všechno, co mi tu vyprávíš, se stalo taky tomu klukovi před dvaceti lety!''
Jane se rozbušilo srdce.
,,Víš - my o tom mladším členům tak dopodrobna nevykládáme,'' pokračovala Lia, ,,ale víme, že po tom, co ten chlapec šel do Serrenovy chajdy, začaly se mu dít neuvěřitelné věci.''
,,Jaké například?''
,,Stejné, jako tobě. Duch se mu zjevoval před oknem, někdo mu ukradl všechno učení, i ze schodů spadl. Skoro se přitom zabil.''
,,A to se nakonec nepřišlo na to, kdo mu to všchno dělal?''
,,Nepřišlo. Proto to také připsali na vrub Serrenovu duchu.''
,,Jenže já na duchy nevěřím.''
,,Počkej, neukvapuj se. Ještě jsem ti nedopověděla, jak nakonec přišel ten kluk o život. Bylo to tenkrát, když se pořádala slavnostní zimní schůze. To je pro klub vždycky největší událost roku. Protáhlo se to, začalo být chladno a on se nabídl, že donese z lesa dříví na topení. Už se nevrátil.
Našli ho až za čtyři dny v rokli. Srazil si vaz. Mohla to být samozřejmě nešťastná náhoda, kdyby ovšem - kdyby mu u hlavy neležel kousek Daveova kočičího zlata.''
Liina tvář byla teď úplně bez krve. ,,Myslím, že jsme tě do té chatrče neměli posílat. Všechny ty tvé příhody se začínají příliš nápadně podobat všemu, co se stalo před léty.''
Jane bezradně pokrčila rameny. ,,Už nevím, co si mám o tom všem myslet a čemu mám věřit. Ale co si počnu, jestli je to opravdu duch?''
,,Jestli je to opravdu Serrenův duch, je zbytečné cokoli dělat. Ten se nezastaví před ničím.''

Klub Stínů XV.

9. května 2011 v 16:37 Klub Stínů
Blížíme se k velkému finále - napjatí?
Usadily se ke stolu. ,,Neviděla jsi Liu?'' zeptala se Jane. ,,Musím s ní nutně mluvit.''
,,už tu byla. Říkala, že se půjde učit s Tarou. Ale řekni mi už konečně, co se ti vlastně stalo.''
,,Spadla jsem ze schodů.'' Takhle to dnes už řekla nejmíň stovce lidí a bylo jí přitom divně.
,,Uklouzla jsi?''
,,Ne tak docela.''
Kromě ředitelky zatím nikomu neřekla pravdu a toužila se svěřit někomu, kdo by jí věřil. Rozhodla se, že to Karen poví. ,,Někdo mě strčil. Aspoň jsem to tak cítila.''
Karen zbělela tvář. ,,A víš, kdo to byl?''
,,Ne. Vlastně teď už ani nevím, jestli se to opravdu stalo.'' Trochu zmateně celou pžíhodu Karen popsala až k okamžiku, kdy ředitelka našla na podlaze kousek pyritu.
Přítelkyně dlouho nepromluvila. Pak se zeptala trochu přiškrceným hlasem: ,,A to všechno je pravda?''
,,Je. Ale uvidíš, že to nakonec nebude moc velká záhada. Mohou to být Stíny, kteří mě stále ješzě kouší, nebo to měla být pomsta za ten průšvih s polévkou.''
,,Ti v tom nejedou,'' řekla Karen s určitostí. ,,Uvědomuješ si vůbec, že tohle musel být duch? Jinak bys přece musela někoho aspoň zahlédnout.''
,,To není tak jisté. Když najednou zhasne světlo, nevidíš chvíli vůbec nic.''
,,Ne - myslím to úplně vážně,'' naléhala Karen. ,,Táta mi o Daveovi všechno pověděl a je mi naprosto jasné, že Dave po tobě jde, protožes mu odnesla zlato. Zrovna takhle šel před dvaceti lety po tom klukovi!''
,,Bůhví, co je na těcj pověstech pravdy!''
,,A jak se tedy, podle tebe, dostalo to zlato na schody? Jak to, žes cítila, že do tebe někdo strčil? A jak je možné, žes přitom nikoho neviděla?''
,,To nevím,'' přiznala Jane. ,,Ale nebudu se to teď snažit za každou cenu nějak vysvětlit. Neměj o mě strach, Karen, všechno bude v pohodě.''

XXX

Po cestě z jídelny si ale uvědomila, že pohoda je zatím v nedohlednu. Kdo a proč mi tohle všechno dělá? dumala nešťastně. Duch Davea Serrena je přece nesmysl! Musí to být někdo živý, kdo mi chce za každou cenu nahnat strach. Někdo ze Stínů, nebo - nebo někdo, kdo se tam chtěl dostat a nevyšlo mu to? Na Stíny to nevypadá. Přijali ji velmi hezky a chovají se k ní přátelsky - až na Liu s Wendy. To ovšem není nic divného, protože obě ty holky jednají takhle nemožně a přezíravě s každým.
Došla ke schodišti a začala s námahou zdolávat schod za schodem. Přistihla se, že se přitom stále opatrně rozhlíží. Neblázni, napomenula se. Kdo by tu teď na tebe útočil?
K útoku ale nakonec přece jen došlo. Sotva se vybelhala do druhého patra, srazila se s běžícím Jeffem. ,,Kam koukáš?'' křikl na ni hněvivě. ,,Nemůžeš dávat pozor?''
,,Já dávám pozor. To ty tu lítáš jako blázen!''
Teprve teď se na ni pořádně podíval. ,,Aha - jo. Slyšel jsem, že sis vymkla kotník.'' Se slovy politování a soustrasti se nezdržoval a věcně se zeptal: ,,Už jsi dopsala tu čtvrtletní přírodopisnou práci?''
,,Právě na to jdu,'' řekla a chystala se ho obejít.
Jeff jí zastoupil cestu. ,,Že by?'' dorážel jízlivě. ,,Že by se velký Stín taky někdy uráčil makat?''
,,Abys věděl, chybí mi už jen závěr.''
,,Abys věděla, já už jsem dávno hotov.'' Protivně se zašklebil a odběhl.
Jane chvíli postála. V hlavě měla zmatek. Proč je Jeff na ni tak sprostý? Nějaké tušení měla: Jeffovi patrně vlezlo do hlavy, že se do klubu nedostal kvůli ní. Kdyby byla převídala, jaké to její přijetí bude mít následky... ale ne! I s těmi následky chce být členkou Stínů! S oblibeností jí to sice zatím vůbc nevychází, ale i tak má pocit jakési výjimečnosti.
Otevřela dveře svého pokoje, rozsvítila a opřela berli o stěnu. Právě se chystala odskákat po levé noze ke stolu, když si všimla bílých skvrn, rozsetých po celé podlaze.
Co to - propána..? A pak to uviděla: stovky drobně natrhaných papírků, rozházených, kam se jen dalo.
Zachvátila ji panika, dobelhala ke stolu a vrhla se na své sešity. Ze všech zbyly jen holé desky.
Všechny stránky byly roztrhané a poházené po místnosti. Horečně začala hledat svou čtvrtletní přírodopisnou práci. Rozčileně vířila kousky papíru po stole. A pak náhle našla útržek, který jí prozradil, že její práci, kterou po ti týdny tak pracně psala, potkal stejný osud jako sešity.