Zastav se... nadechni se... začni žít.

Září 2011

Trhlina v čase - 1. kapitola

28. září 2011 v 12:52 | Elena |  Trhlina v čase
,,Prváci ke mně!"
Na nástupišti stála ohromná postava ve spratkovém kožichu.
,,Hagride!" ozvala se radostně Jess a spolu s dvojčaty se prodírala davem, který se vyhrnul z bradavického expresu.
,,Georgi, Frede, Jess - ahoj!" zaburácel jeho mohutný hlas. ,,Estli bude pršet, tak na jezeře to bude vo Merlinův vous, to vám povidám," usmál se na ně, popřál jim hodně štěstí do novýho školního roku a svým hlasem dál svolával prváky k sobě. V Bradavicích bylo zvykem, že první ročníky dopravily k hradu loďky, které samy pluly po jezeře.
Jess si doteď pamatovala svůj strach, když se spolu s ostatními plavila po rozbouřeném jezeře. Ale díky tomu, že Neville Longbottom spadl do vody, její stísněná nálada opadla.
,,Jess, buď přítomná," vyrušil ji ze vzpomínání Fred a ukázal před sebe. Kouzelný hrad, který si podmanil okolní krajinu svou dominantní výškou a rozlohou, se tyčil přímo před nimi.
,,Wow," vydechla Jess.
,,Hm…Georgi, mám takový pocit, že Hragid tu zapomněl jednoho prvňáka," smál se Fred jejímu ohromenému výrazu.
,,Frede, to je nádhera, neutahuj si z toho," šťouchla ho Jess do ramene. ,,Každým rokem jsou krásnější, že?"
,,No samozřejmě,'' poplácával ji po rameni George naoko starostlivě.
,,Nedojeli jsme ani k bráně a já už vás mám plné...''
,,...zuby," dopověděl Fred. ,,To už tu bylo snad..."
,,...poněkolikáté a vždycky říkáš, že nás..." přitakal George
,,...zakleješ, ale ještě nikdy se to..."
,,...nestalo," řekla zároveň dvojčata s úsměvem.
Jess si založila ruce a tvářila se nepřístupně a naštvaně.
,,Ale no tááák," stáhl ji k sobě Fred, ,,kdyby ses měla naštvat pokaždé, když tě škádlíme..." usmál se mile a začal ji lechtat. Jess už to nemohla vydržet a vyprskla smíchy.
,,Myslíte, že Harry, Hermiona a Ron, už jsou na hradě?" zeptala se Jess po chvíli ticha, které rušilo jen drkotání kol na štěrkovité cestě.
George se zamyslel. ,,Jak znám Harryho, tak je v Brumbálově pracovně a určitě zase mluví o něčem ''tajném''," naznačil prsty uvozovky.
,,Já zase znám Rona - ten už určitě sedí u stolu a hladem skoro nevidí," mrkl okem Fred.
,,A Hermiona?" zeptala se Jess, ikdyž už předem znala odpověď.
,,V knihovně," řekli unisono a celou cestu do Vstupní síně se nepřestávali smát.

,,Vítám vás v novém školním roce."
Muž, který stál na stupínku, se usmál. Jeho modré oči za půlměsícovými brýlemi pobaveně jiskřily a plnovous byl ještě bělejší než obvykle. Přejel studenty pohledem plném radosti. Obvzlášť na toho mladíka se zářivě zelenýma očima a jizvou na čele, který seděl v řad nebelvírských, se nejdéle zdržel pohledem, který v sobě obsahoval upřímnou radost z opětovného shledání.
,,Než se pustíme do jídla (Ron hlasitě zaklel), chtěl bych vám připomenout pár zásadních věcí. Jako obvykle, všem studentům," při důrazu na slovo všem, zatoulal svůj pohled k dvojčatům, kterým na tváři vyskočil pobavený úšklebek, ,,platí přísný zákaz vstupu do Zapovězeného lesa. Zakázáno je i používat různé žertovné předměty. Díky Fredovi a Georgovi Weasleyovým se seznam zakázaných předmětů rozšířil o dalších nových padesát kusů." Brumbál se pobaveně usmál.
Fred se obrátil ke svým kamarádům. ,,Ale ty kanáří piškoty jsme vymysleli vlastně náhodou," mrkl na ně nevinně.
,,...také bych chtěl říci," pokračoval v proslovu Brumbál, kterého ani v nejmenším nevyvedl z míry výbuch smíchu od nebelvírského stolu, ,,že máme tu čest přivítat nového učitele obrany proti černé magii. Profesorka Dolores Jane Umbridgeová (pár studentů zdvořile zatleskalo). No, ale abychom se dostali i k dalším vě..."
,,Ehm, ehm..." Brumbála přerušil jemný, skoro až dětský hlásek, který se ozval od profesorského stolu.
Jakási neznámá, malá žena s tváří připomínající ropuchu se zvedla od stolu, obešla ho a zamířila ke stupínku.
,,Děkuji vám za vaše milá slova na uvítanou," prohlásila sladce a usmála se na studenty čtyř kolejí, kteří na ni pohlíželi s opovrhujícím až děsivým výrazem.
,,Nikdo nikdy Brumbála v slavnostní řeči na zahájení škoního roku nepřerušil," sykla zlostně Hermiona.
Na stejný poznatek přišli i ostatní studenti. Skoro všichni na Umbridgeovou nevěřícně zírali.
,,No...ehm...no, takže myslím, že je pravý čas na hostinu!'' Brumbál, ještě stále vyveden z míry, tleskl rukama směrem ke stolům. Ty se okamžitě zaplnily miskami, které přetékaly jídlem.
,,Anóóó," zvolal Ron se sepjatýma rukama k nebi a nandal si na talíř horu pečených brambor a masa.
,,Rone," otřásla se zhnuseně Hermiona, když na ní přistála kapka omastku. ,,Snaž se stolovat," řekla a odvrátila se od něj.
,,Csso ií ase vadví?" otázal se nechápavě, když Hermiona vstala a šla se vmáčknout mezi Ginny a Freda.
Ginny se rozesmála a udělala trochu místa pro Hermionu, která jasně dávala najevo, že nehodlá odpovídat na otázku.
,,Tak co, Hermi - už si byla v knihovně?" zeptal se George.
Hermiona protočila oči. ,,Ještě ty začínej," vzdychla otráveně a napila se dýňového džusu.
Jess zrovna s úsměvem sledovala jejich pošťuchování, když jí pohled sklouzl na osamoceného, černovlasého kluka, který seděl na konci nebelvírského stolu.
,,Hele, Frede," otočila se na kamaráda, ,,kdo to je?"
Fred se otočil požadovaným směrem. ,,Nemám páru," odpověděl a zakousl se do sirupového košíčku. Nevypadal, že by se o to nějak dál zajímal.
,,Ginny? Neznáš támhle toho kluka?" Jess pátrání po jméně neznámého kluka nehodlala vzdát.
Rusovláska se zaklonila a obdivně hvízdla. ,,Neznám, ale je to kus!"
Ozval se prskavý zvuk. Všichni se otočili na Harryho, kterému zaskočil kus dýňového dortíčku. Ron ho okamžitě začal bouchat do zad.
,,Tto je...eh...dobrý," odpověděl se stáhnutým krkem Harry a podíval se na Ginny, která se dál bavila s Jess o tom tajemném klukovi.
,,...a co když ho třeba přeřadili z jiné koleje," vnášela právě svůj názor Jess.
,,Je to možné. Třeba kromě Lenky nikoho jiného z Havraspáru neznám.''
To už se k nim se zájmem přidala i Hermiona.
,,Nechápu, co na něm vidí," zeptal se pobouřeně Ron, když s uzavřeného dívčího kroužku zaslechl něco jako "sexy" a "tak milej".
,,Vypadá trochu jako ty, Harry," oznámil zamyšleně Fred. Ron, Harry i George se okamžitě naklonili.
,,No, myslím, že máš dvojníka, Harry," řekl udiveně Ron a vystřídal pohled z neznámého na Harryho.
,,Pch...to mi pomůže," prskl po nich Harry, který byl myšlenkami u Ginny a jejího názoru na onoho záhadného kluka.
Jess po očku mrkla na konec stolu. Mladík zvedl zrak a podíval se přímo na ni. Jess zrudla a nejistě se usmála. Zaváhal, ale pak se stejně nejistě usmál. Jess se sklonila nad talíř a koutkem oka viděla, že on udělal totéž.
,,Páni," vydechla, když s Hermionou a Ginny vystupovala schodiště do nebelvírské věže. Pořád na sobě cítila jeho zářivě zelené oči a stále si přehrávala jeho nejistý, ale neméně krásný úsměv.

1. kapitola - Čtvrtý ročník

27. září 2011 v 17:34 | Elena |  Příběh Nancy Charlesnové
,,Nancy, no tak, prober se!''
Nancy omámeně otevřela oči. Hlavu měla na lavici, podlouženou rukama. Koutkem oka zahlédla, jak do ní Olivie nenápadně šťouchá. Vzpřímila se a rozhlédla se kolem. Byla v učebně Dějin čar a kouzel; profesor Binns jednotvárně mumlal o složité bitvě skřetů, která probíhala během roku pět set.
,,Olivie, kde jsme?" zeptala se váhavě Nancy.
Olivie se zatvářila zmateně. ,,Nancy, jsme na hodině Dějin čar a kouzel. Byla si hrozně unavená a než jsem stačila udělat povbuzovací kouzlo, tak už si spala."
Nancy se na Olivi pochybovačně podívala. ,,Opravdu?"
Olivie dala ruku na její čelo. Pak se znovu soustředěně zamračila a nejistě se na svoji kamarádku podívala.
,,Je mi fajn," řekla Nancy a uhýbala před jejím pohledem. ,,Jen se mi zdál sen..."
Olivie bleskurychle použila na okolí kouzlo Ševelissimo a s dychtivostí v očích se obrátila na Nancy. ,,Povídej," řekla a pohodlně se usadila.
,,Olivie, já nemám žádné zápisky. A bitva u Garletonu bude určitě v otázkách při tes..."
,,To je teď jedno," přerušila ji a zamávala jí rukou před obličejem.
,,Dobře...," začala Nancy, ,,bylo to o tom, jak jsme přišli poprvé do Bradavic - o zařazování," upřesnila. ,,Byla si tam ty, já, naše kolejní ředitelka a vlastně všichni naši poslužáci. A taky..." odmlčela se a mrkla po Olivii významný pohled.
,,Oóóó, no teda! Ten jo?"
,,Jo, on..." přikývla na souhlas Nancy.
Páni, na toho už jsme docela zapomněli, že!" konstatovala Olivie a začala debatu tipu: Bav se sám.
Nancy znovu přikývla, ale myslela si své. Ona a zapomenout na něj, na ty jeho oči a na jeho krásné černé vlasy?
Pamatovala si každý detail jeho obličeje, ale Olivii by to nikdy nepřiznala. Nakonec, ani neznala jeho jméno.
Povzdechla si. Už to byly tři roky, co odešel. Zmizel hned první týden. Brumbál jeho nepřitomnost omluvil přechodem na jinou, údajně lepší školu. Nevěřila mu. Bradavice byly jedinou, skutečně dobrou školou s výborným vzdělávacím zařízením. Sama si to přečetla v Dějinách Bradavické školy. Ale jinou možnost neměla, než alespoň trochu důvěřovat jeho tvrzení.
Ozval se svist a Nancy přistála na tváři malá, ale učinná facka. Okamžitě se totiž vrátila do reality.
,,Co to děláš?" Rozkřikla se na Olivii. Moc to nevadilo, formule Ševelissimo stále fungovala.
,,Vypadala si, že zase usneš a já jsem si nevzpomněla ani na jedno povzbuzovací kouzlo. Naštěstí mám své metody," usmála se nevinně na Nancy, která si rukou třela zasažené místo.
,,Potřebuju se ujistit," pokračovala Olivie, ,,že pořád ještě nespíš. Ikdyž po té ráně," zamumlala konec věty.
,,Myslím, že je dostatečně jasné, že jsem vzhůru, ale jestli chceš důkaz," řekla a vzala do ruky hůlku.
,,Ne ne ne, to je v pořádku," vystřelilo z Olivie, ,,jen se tě zeptám..."
Nancy hůlku sklonila. ,,Dobře - co chceš vědět?"
Olivie se narovnala a svým přednesem přesně napodobila profesora Kratiknota. ,, Jakou máme hodinu?
,,Dějiny čar a kouzel," odpověděla Nancy a čekala, co přijde dál.
,,Kdo učí?"
,,Profesor Binns"
,,V jakém jsme ročníku?"
,,V prvním...ne, dělám si srandu - ve čtvrtém."
,,No proto. A jaký je rok?
,,Hele, myslím, že už by to stačilo. Nebo chceš..."
,,Ok, už se tě na nic neptám. Tu hůlku můžeš schovat."
Nancy se zasmála a zrušila kouzlo.
,,...nakonec kouzelníci museli přiznat svou porážku a na místo sjednaného míru..." Binns se díval z okna a nepřetržitě vykládal látku.
Ach jo, zpátky do reality, povzdechla si Nancy.

Příběh Nancy Charlesnové - prolog

26. září 2011 v 18:37 | Nika |  Příběh Nancy Charlesnové
,,Nancy Charlesnová."
Z davu se vynořila drobná dívenka s kaštanově hnědými vlasy. Nervózně se rozhlédla po místnosti svýma čokoládovýma očima. Nejistým krokem se dostala do popředí, kde usedla na stoličku. Muž s půlměsícovými obroučky brýlí se na ni přivětivě usmál a na hlavu jí dal podivně zkroucený, látkový předmět.
,,Aáááá," ozval se jí v hlavě zvučný hlas. Vyděšeně sebou trhla. ,,Kam já tě pošlu?'' Moudrý klobouk nepatrně zkřivil své už tak pokroucené záhyby. Nancy si připadala jako nezúčastněná debaty, kterou Moudrý klobouk vedl sám se sebou.
,,Už to mám," řekl a pak zakřičel. ,,Havraspár!''
Nancy seskočila ze stoličky a celá uzardělá se připojila k jásajícímu stolu v rohu místnosti. Cítila na sobě nepříjemný pohled Ohlédla se. Od stolu, který měl ve svém znaku hada, se na ni díval jediný pár hnědých očí, který ji doprovázel k havraspárskému kolejnímu stolu. Než však mohla zaostřit a zjistit, koho upoutala svou plachou chůzí, jakási baculatá žena se špinavým hábitem jí objala, až skoro nemohla dýchat.
,,Vítám tě v Havraspáru, děvenko," usmála se na ni příjemně a vroucně ji popleskala po zádech.
Ti nejblížší se začali zvedat a srdečně vítali svou novou spolužačku. Sedla si vedle Olivie Hornbyové, příjemné dívce s vlnitými, zlatými vlasy, která celou debatu zvládala sama. Nancy to nevadilo, ráda poslouchala, jak ostatní mluví.
Na to, že je tu stejně dlouhou dobu jako já, má o všem docela přehled, pomyslela si Nancy, když jí Olivie barvitě vykládala, jak se těší na obranu proti černé magii a přeměňování.
Taky bych chtěla umět mluvit směle a jasně, nečervenat se a mít odvahu říct svůj vlastní názor, říkala si v duchu Nancy, mezítím co jí Olivie postupně ukazovala všechny profesory, sedící u stolu.
,,Tak, myslím, že už víš všechno," usmála se Olivie. ,,Zítra můžeme poprosit nějakého staršího studenta, aby nám to tu celé ukázal," rozhazovala nadšeně ruce. Nancy se při pomyšlení, že by měla promluvit na studenta vyššího ročníku, udělalo mdlo.
,,Jo, to bude skvělé," dostala ze sebe. Olivie přikývla a dál se věnovala rozboru jejich školních hábitů. Nancy se otočila do prostoru místnosti.
Havraspár, Mrzimor, Nebelvír a Zmijozel, říkala si v duchu a očima bloudila po jednotlivých kolejních stolech. U poslední koleje se zastavila. Celý stůl přejela pohledem, až se střetla s tou nejjemnější čokoládovo-hnědou barvou očí. Nevěděla, kde se v ní bere ta odvaha, ale očima neuhnula. Chlapec, pravděpodobně o rok starší, se na ni váhavě usmál. Nancy to vyděsilo.
Otočila se zpátky ke stolu a za celou dobu, co je ředitel vítal, nezvedla oči od talíře.

Trhlina v čase - prolog

26. září 2011 v 18:17 | Elena |  Trhlina v čase
Kouř z bradavického expresu stoupal k potemnělé obloze. Krajina ubíhala rychleji a rychleji, jak se vlak oddaloval od Londýna. Dívka s lékořicově-černými vlasy seděla v prázdném kupé a tiskla obličej k oknu. V dálce se začínala rýsovat silueta hradu. V jejích šedo-modrých očích se objevila jiskřička radosti. Znovu se vrací ke svému domovu. Musela se pousmát, jak v ní ten pohled vždy vyvolal vlnu radosti.
,,…no a pak jsem na něj seslal Petrificus totalus - měli jste vidět ten jeho výraz - a odkráčel jsem pryč…!'' Chodbou se rozlehl mohutný smích.
,,Sakra,'' zaklela černovláska a obrátila pohled směrem ke dveřím. Nemusela čekat dlouho. V příští chvíli se odsunuly a dovnitř povýšenecky vstoupil kluk s ulíznutými, blonďatými vlasy a s prefektským odznakem na hrudi.
,,No ne, Jessica Williamsová,'' hrál překvapeného, ,,ty si trefila na nádraží?! Nečekal jsem, že si po čtyřech letech zapamatuješ polohu nástupiště.
,,No ne, Draco Malfoy,'' odpověděla. ,,Vidím, že Brumbál už asi opravdu stárne. Kdo by jinak takového tupce, jako jsi ty, zvolil prefektem?''
,,Ale no tak, Williamsová,'' prohlásil naoko ublíženě. ,,Můžu si sednout?'' Nečekal na odpověď a rozvalil se na sedadlo vedle ní.
,,Vypadni!'' řekla znechuceně, když jí dal ruku přes rameno.
,,No jo, máš pravdu,'' odtáhl se od ní, ,,přece nebudu sedět v jednom kupé s mudlovskou šmejdkou!''
,,Tak tohle odvoláš, slizoune!''
Jess se naklonila, aby viděla nově příchozího; ikdyž tón jeho hlasu znala dost dlouho na to, aby ho poznala.
,,Frede,'' řekla s radostí v hlase, že vidí svého dlouholetého kamaráda. ,,Jak se máš?"
,,Ujde to, ale docela mi zkazil náladu tenhle exemplář,'' mrkl na Jess a ukázal na Malfoye.
,,Nezapomeň, Weasley," pronesl se samolibým úšklebkem Malfoy, ,,jsem prefekt, tak aby ses náhodou nedostal do potíží, že vůbec dýcháš."
Fred ho naprosto ignoroval. ,,Jess, máš tu volno?" usmál se na svou kamarádku, kterou zná už od prvního ročníku.
,,Není tu volno, jak vidíš, takže zmiz!" odpověděl jedovatě Malfoy dřív, než se Jess mohla vůbec nadechnout.
Fred se vyklonil na chodbu a hlasitě zařval: ,,Héééj, Georgi, tady je volno!" Pak se obrátil na Draca, který ho pozoroval s nenávistí v obličeji. ,,Díky, kámo," poplácal ho po rameni, otřel si ruku do hábitu a pohodlně se usadil vedle Jess, která zadržovala smích.
O vteřinku později se do kupé přihnalo Fredovo dvojče.
,,Zdar Jess," zářivě se usmál. ,,Hej, slizoune, uhni," otočil se na Malfoye, prudce ho odstrčil a sedl si k Jess z opačné strany než Fred.
,,Chceš ještě něco, slizoune?" obrátil se Fred na Malfoye, který se po Georgově zásahu svalil na podlahu a teď rozzuřeně stál uprostřed kupé.
,,Ještě jsme spolu neskončili, Williamsová!" řekl s vraždícím pohledem a povýšeně vyšel ven na chodbu.

Klub Stínů XIX.

16. září 2011 v 8:35 | Nika |  Klub Stínů
Páni, já jsem tolik natěšená, co na tenhle díl budete říkat. Tento díl je součástí dalšího rozuzlení příběhu. Tak ať se líbí :)
For Edith, El a Wendy

,,To přece není možné!'' vykřikla Jane. ,,Vždyť přece ještě před chvílí...''
,,Vezměte ji dovnitř,'' poradil kdosi.
Jane ucítila, že ji někdo bere za ruku a snaží se ji odvést. Nevnímala. Stála jako přimrazená a civěla na Kareninu bílou tvář s krvavým šrámem na čele. Bylo jí nanic, když si připomněla, jak dlouho musela Karen stát venku a dožadovat se, aby jí otevřeli.
,,Pojď, Jane,'' řekl laskavě Erik. Vzal ji za ramena a snažil se ji dovést ke srubu.
,,Jane dojde sama,'' zarazila ho Lia. ,,Postarejte se radši o Karen a odneste ji k ohni.''
,,Dýchá vůbec?'' zeptala se Tara věcně.
Mark s Erikem odnesli Karen ke krbu a položili ji na zem. Nejevila známky života. Prosím, ať neumře, modlila se v duchu Jane.
Chvíli ležela Karen bez hnutí, ale pak teplo udělalo své. Začala viditelně dýchat a nakonec otevřela oči. ,,Co se stalo?'' zeptala se nechápavě.
,,Jen klidně lež,'' napomínala ji Wendy.
,,Dejte jí něčeho napít,'' poradil Erik.
Jane donesla šálek horké čokolády. ,,Pojď, napij se. Já ti pomůžu.'' Podepřela Karen záda a přidržela jí šálek u úst. Karen pomalu pila a rozhlížela se kolem. Zřejmě si už uvědomila, kde je.
,,Máte tu krásné teplo a - je tu bezpečno,'' vydechla s úlevou.
,,Jak ses sem vůbec dostala?'' vyzvídala Lia. ,,Zastihla tě venku bouřka?''
Karen na chvíli zavřela oči. ,,Taky. Ale hlavně proto, že mě něco honilo... nemělo to hlavu a bylo to strašné!''
,,Cože?'' vyjekla Lia. ,,Bezhlavý duch?!''
,,Ano, ten. A tentokrát to určitě musel být ten opravdový.''
,,Proč zrovna tentokrát? Co tím chceš říct?'' vyjevila se Jane.
Vypadalo to, že se Karen každou chvíli rozpláče. ,,Chci tím říct, že - pokud jste toho ducha zatím někde viděli, tak jsem to - tak jsem to byla já.''
,,Ale - proč?'' špitla ohromená Jane.
,,Chceš říct, že všechny ty věci, které potkaly Jane, máš na svědomí ty?'' vyjekla Lia ostře.
,,Moc toho lituju,'' vzlykla Karen. ,,Já...''
,,To ti tedy všichni moc děkujeme,'' ozvala se Lia ironicky. ,,Jane si totiž samozřejmě myslela, že jí to děláme my, Stíny!''
Karen vzdychla. ,,Já vím, ale to jsem nechtěla. Myslela jsem, že uvěří, že ji opravdu pronásleduje duch, ale nepodařilo se mi to.''
,,Opravdu máš tohle všechno na svědomí?'' rozzlobila se Jane.
,,Úplně všechno ne,'' ozval se James s očima zarytýma do podlahy. ,,Ten první duch, kterého jste viděli, když jsme se vraceli ze zkoušky odvahy, to jsem byl pro změnu já.''
,,Ale všechno to ostatní...?''
,,To už jsem dělala já. Roztrhané sešity, pepř v polévce, strašení v tělocvičně, tvůj pád ze schodů - ani nevíš, jak jsem se vyděsila, že jsi opravdu spadla. Chtěla jsem tě jen povalit na zem, ale strčila jsem do tebe moc prudce - zpanikařila jsem a utekla!''
,,Vždyť jsi mě mohla zabít!''
,,Teď to vím, ale já to tak opravdu nemyslela. Chtěla jsem tě jen vyděsit.''
,,Ale - proč jsi mi to všechno dělala? Myslela jsem, že jsme kamarádky. To přece nedává žádný smysl!'' žasla Jane.
,,Chtěla jsem se ti pomstít,'' řekla Karen chladně.
,,Pomstít! Za co? Co jsem ti udělala?''
,,Však ty dobře víš!''
,,Nevím.''
,,Jen to nehraj! Všechno jsi jim vykecala a oni mě nevzali.''
,,Komu? Co?''
,,Lie. Řekla jsi jí, že jsem do Serrenovy chatrče nešla, protože jsem se bála netopýrů, a zkazila jsi mi jasnou šanci.''
,,To není pravda!'' vykřikla Jane. ,,Nikomu jsem nic neřekla. Přece jsem ti to slíbila.''
,,Slíbila, ale nedodržela, i když jsi věděla, jak moc mi na tom členství v klubu záleží!''
,,Opravdu si myslíš,'' vpadla Lia, ,,že nám Jane řekla, že jsi nesplnila podmínky zkoušky?''
,,Musela to prozradit. Jak byste se o tom jinak dozvěděli?''
,,Nemusela. Myslíš snad, že ty zkoušky přenecháváme náhodě? Když jste se tenkrát vypravily do té chaty, Mark a Wendy vás celou cestu sledovali, takže o vás víme všechno. Dokonce i o tom slib, který ti Jane dala. Všichni jsme také ocenili, že ho dodržela.''
,,Takže ty jsi nic...'' vydechla Karen ohromeně.
,,Ne,'' potvrdila Lia. ,,Nevzali jsme tě proto, že jsme vás viděli. S Jane to nemá nic společného.''
Karen zarytě mlčela a civěla do ohně.
,,Jsi teď spokojená?'' vyjela na ni Jane, ,,nebo máš snad proti mně ještě něco?''
,,Vlastně nic. Chtěla jsem tě jen tak dlouho děsit, až by tě to nakonec přinutilo dobrovolně vystoupit z klubu a já bych měla další šanci na přijetí.''
,,A já ti tak věřila!'' běsnila Jane. ,,Jak jsem mohla být taková husa?!''
,,Husa jsem byla já,'' přiznala se Karen. ,,To, co jsem ti provedla - a navíc úplně bez důvodu - se dá asi těžko prominout. Myslíš, že bys to dokázala?''
,,Nevím. Myslela jsem si, že jsme kamarádky - a teď najednou tohle!''
,,Já chci být kamarádka. Jednou jsem si myslela, že ty jsi mě úplně nekamarádsky zradila a shodila mě u Lii. Za ten podraz jsem ti pak začala přát všechno nejhorší.'' Začala znova nabírat. ,,Kdybych si to nemyslela, tak bych nikdy - ''
Přerušila ji ostrá rána do dveří. Karen vyjekla.
,,Co je zase tohle?'' divila se El a rychle přešla místnost k Jamesovi. ,,Náš duch tu přece sedí mezi námi.''
,,Nesedí. Vždyť jsem vám to přece říkala. Já se sem vypravila znova vyděsit Jane, ale po cestě jsem sama narazila na bezhlavého ducha. Na toho pravého - na Davea Serrena!''
,,No - dobrá,'' řekla Wendy pochybovačně.
,,Je to pravda,'' hájila se Karen. ,,Musíte mi věřit. Vypadá přesně tak, jak ho popisují pověsti. Byl vysoký, celý v černém a měl krumpáč. Honil mě po lese a tím krumpáčem se oháněl kolem sebe.''
Lia vstala a začala opravovat pronesené girlandy, zdobící místnost. ,,A proč si myslíš,'' zeptala se, ,,že ti teď budeme věřit?''
Karen mlčela.
,,Co se vlastně dělo, když jsi na toho ducha narazila?'' vyzvídala Jane.
,,Potkala jsem ho asi v půli cesty sem. Ohnal se po mně a pronásledoval mě lesem až ke srubu. Než jsem se na vás dobouchala, doběhl až ke mně a napřáhl krumpáč. Uskočila jsem stranou a přitom jsem upadla a narazila čelem na něco tvrdého. Pak už nevím nic až do chvíle, kdy jste mě probudili.''
Mark zavrtěl hlavou. ,,Je to sice pěkná historka, ale přesto si myslím - ''
V tom se ozvala další rána a všichni pohlédli ke dveřím.
,,Slyšíte?'' vyhrkla Karen s očima rozšířenýma hrůzou. ,,Ještě mi nevěříte?''
,,Věřím ti, že tě něco v lese pořádně vyděsilo,'' uklidňovala ji Jane. ,,Ale pusť už z hlavy ten nesmysl, že to byl duch Davea Serrena.''
Další rána otřásla srubem, tentokrát z boční strany.
Ačkoli se Jane hrozila toho, že by mohla ducha zahlédnout, jakási neznámá síla ji táhla k oknu. Seškrábala námrazu a zahleděla se do vířících vloček. Jako by na ten okamžik čekala, vztyčila se ve sněhu temná postava. Pomalu kráčela k oknu, stále blíž a blíž, až se téměř přitiskla na sklo.
Jane se splašeně rozbušilo srdce. Podvědomě cítila, že tohle je ten konečný okamžik, ke kterému směřovalo všechno, co se od chvíle zkoušky odvahy odehrávalo. Vysoká, bezhlavá postava zvedla ruku, ukrytou v rukavici a ukázala prstem na Jane. Bylo to výmluvné gesto, které jednoznačně říkalo: Za tebou jsem přišel. Tebe chci!

Modré růže IX.

14. září 2011 v 18:44 | Nika |  Modré růže
Upozornění - v tomto díle je menší násilí, takže kdo nechce vidět své hrdiny v okamžiku bolesti, ať to radši nečte! Jinak pěkné počtení ;)

Jasmína leknutím odskočila od Erika a spěchala k oknu. Už byla na parapetu, když se znovu ozval hlas jejich otce.
,,Eriku, otevři mi - vím, že tam jste!''
,,Ale otče,'' namítl Erik, ,,tady nikdo není, krom mne. Chvíli strpení, prosím, jsem v pyžamu.
Jasmína protočila oči v sloup. Tázavě se podívala na Erika a ukázala na hodiny - pravé poledne.
To-je-teď-jedno, gestikuloval a pomáhal jí zpátky na strom.
,,Eriku, já stále čekám!'' zařval Ronan a kopl do dveří.
,,Otče, neukvapuj se. Ještě rozbiješ dveře,'' snažil se ho nějak zdržet Erik, zatímco Jasmína se akrobatickou piruetou dostala na větev pod oknem. Pomalu začala šplhat dolů.
Erik nasadil úsměv a otevřel dveře.
,,Kde je?'' Ronan se vřítil dovnitř, až Erika přimáčkl dveřmi ke stěně a pronikavýma očima se rozhlížel po pokoji.
,,Ale kdo?'' Erikův úsměv vystřídal nevinný zájem.
Ronan nechal otázku nezodpovězenou a jal se prozkoumávat šatní skříň.
Erik se opatrně přesunul k oknu a koutkem oka se nenápadně podíval na sestru. Jeho pohled ale upoutal jeden ze strážných, který si to rychlým krokem mířil přímo k ní.
Jasmína se pevně držela poslední větvě. Teď už stačilo jen skočit, ale pořád to byly dobré dva metry. Jasmína se nadechla. Cítila, že se jí ruce začínají smekat.
Buď spadnu dobrovolně nebo neplánovaně, rozhodovala se v duchu Jasmína. Automaticky se podívala nahoru, aby ji ta hloubka tolik nerozptylovala. V okně uviděla Erika, který na ni široce gestikuloval.
Jasmína se zamračila. Signály, které k ní vysílal, moc dobře nechápala. V chvilkovém zamyšlení se přestala soustředit na sílu, kterou potřebovala k udržení se na stromě, a větev jí proklouzla mezi prsty.
,,Ne, Jasmíno!'' stačil ještě vyjeknout Erik, než mu Jasmína zmizela z pohledu. ,,Musím se podívat, co se jí stalo,'' křikl za sebou do pokoje a zmizel.
Ronanovi se v očích mihl záblesk pochopení. Vykoukl z okna a spokojeně se usmíval.
Jasmíně na křik nezbýval čas. Už se viděla s rozlámanou páteří na zemi, když náhle dopadla do měkkého. Okamžitě vyskočila a spatřila Alexe, nejmladšího strážného, jak klečí na kolenou a přerývaně oddechuje.
,,Nestalo se ti něco?'' Jasmína se nad ním starostlivě sklonila.
,,Uh, málem jsem to nestihl,'' odpověděl přidušeně a narovnal se.
,,Jasmíno!''
Otočila se. Zahradou k ní spěchal Erik s ustaraným a zároveň vystrašeným pohledem.
,,Eriku, já...'' rozběhla se jeho směrem, ale někdo ji chytil za zápěstí a trhnutím ji vrátil zpátky.
,,Co to...?'' Jasmína se otočila. Alex, který se mezitím vzpamatoval, ji pevně držel za ruku.
,,Nemůžu dopustit, aby ses s bratrem setkala, Jasmíno!'' Jeho tvář roztáhl posměšný úsměv. ,,Samozřejmě vše na příkaz krále,'' dodal ještě.
Jasmína se snažila setřást jeho ruku, ale byl na ni příliš silný. Alex se sladce usmál a skloubil Jasmíně ruku za záda. Vykřikla bolestí.
,,Hej, co jí to děláš?'' ozval se pobouřeně Erik, který překonal vzdálenost, která je dělila a už byl skoro u nich.
Jasmíně tekly slzy bolesti a ponížení. Alex byl o rok starší než ona, ale sílu měl na úrovni Erika. Neměla šanci.
Alex se usmál ještě sladčeji a zahvízdal. Z křoví vyskočil strážný, který předtím hledal Jasmínu a popadl Erika za rameno; chytil ho a ikdyž se Erik zmítal, nepovolil.
,,Alexi, co to má znamenat?''
,,Ber to jako příkaz krále, Eriku,'' odpověděl klidně Alex a hrozivě se usmál.
,,To, že mojí sestře působíš bolest je na příkaz krále?'' otázal se Erik s roztoucím vztekem.
,,To ne, ale mám povolení použít menší násilí, ale kdo by rozhodoval o měřítku, že?'' Krutě se zasmál a znovu zkroutil její ruku. Jasmína se znovu ozvala bolestným výkřikem.

Klub Stínů XVIII.

9. září 2011 v 9:19 | Nika |  Klub Stínů
Všichni stáli jako přimrazení a bezradně civěli.
,,Pustťe mě dovnitř!'' ozvalo se znova. Neznělo to výhružně, spíše zoufale, jako by volal někdo, kdo potřebuje nutně pomoc.
Jane pozorně sledovala skupinu vedoucích a čekala na první náznak úsměvu některého z nich, který by dokázal, že to všechno je legrace, ale nedočkala se. Lia i Wendy (která se krčila za Markem) vypadaly vyděšené k smrti. Wendy postrčila Marka dopředu.
,,Kdo je tam?'' zakřičel Mark. Žádná odpověď. Všichni v očekávání zírali na dveře.
Teď se bouchání ozvalo znova a James spolu s Markem vykročili otevřít.
,,Neotvírejte!'' zarazila je Wendy.
,,Musíme přece vědět, kdo to je!''
,,Přece nechceš všechny Stíny vystavovat nebezpečí,'' přemlouvala ho Lia. ,,Neotvírej!''
,,Neblázněte,'' řekla Jane. ,,Co když je to někdo ze školy, kdo se ztratil ve vánici?''
,,Myslíš, že by někdo takový bouchal do stropu?'' zeptala se posměšně El.
,,To mohl být opravdu vítr. Ale co to volání? Já jdu otevřít.''
,,Ne!'' chytla ji za ruku Tara. ,,Co když je to opravdu duch a chce nás všechny dostat?!''
,,Jane má pravdu,'' ozval se Erik. ,,Může to opravdu být někdo ze školy, kdo potřebuje pomoc!''
,,Tak dobrá,'' souhlasila Wendy nerada. ,,Ale buď opatrný!''
Erik přikývl. Přešel ke krbu a ozbrojil se dlouhým železným pohrabáčem. Tlučení na dveře ustalo, ale Jane se zdálo, že stále ještě odněkud slyší zoufalý hlas.
Erik otevřel poamlu dveře.
Vítr vmetl dovnitř záplavu sněhu.
,,Nikdo tu není,'' řekl Erik udiveně. Všichni členové klubu se navalili ke dveřím a zírali do bílé tmy. ,,To přece není možné,'' ukazoval Erik na zem. ,,Jsou tu ještě nezaváté stopy.''
Stopy! napadlo Jane. Serrenův duch, zatížený zlatem, prý také po sobě zanechává stopy. Dejme tomu, že je to opravdu on a přišel si pro mě. Co se stane, když vyjdu ven? Tahle otázka se už přece jednou musí vyřešit!
Pomalu došla ke dveřím a vystrčila hlavu do vánice. Ledový vítr ji rázem probodl chladem. Napnula oči a rozhlížela se ledovou tmou. Ducha samozřejmě nikde nespatřila, zato několik kroků od dveří objevila malou ležící postavičku, zavátou sněhm. Došla k ní součsně s Erikem, který ji uviděl také. Začali odhrabávat sníh. ,,Proboha - vždyť je to Karen!'' vykřikl najednou Erik. Jane se sklonila a vzala kamarádku za zápěstí. Nepodařilo se jí nahmátnout puls. ,,Myslím, že se zbytečně snažíš,'' řekl smutně Erik. ,,Běž raději dovnitř.''
,,Ale pro? Chci jí přece nějak pomoct!''
,,Říkám ti, zbytečně se snažíš. Musí být zmrzlá na kost!''

Modré růže VIII.

8. září 2011 v 18:11 | Nika |  Modré růže
,,Jasmíno?'' Ronan zaťukal na dveře princezniny komnaty. ,,Můžu vejít dovnitř? Jasmíno?''
Ronan prudce otevřel dveře a rozhlédl se po místnosti. ,,Jsi tu?'' zeptal se, ale odpovědí mu bylo jen všudypřítomné ticho.
,,Sakra,'' zaklel Ronan a rychle vyšel na chodbu. ,,Okamžitě najděte Jasmínu. To byl rozkaz!'' zakřičel hlasitě, když se na sebe strážní tázavě podívali. Okamžitě odspěchali. Ronan se díval, jak mizí za rohem. Schoval si hlavu do dlaní. ,,Ne, to se nesmí stát,'' zamumla zdrceně.
,,Uáááá!''
Jasmína se v poslední vteřině chytila větve. S polozavřenýma očima se podívala do hloubky pod sebou. Ne, nedívej se tam, nakázala si a podívala se nahoru, aby ji to nepokoušelo. Do okna Erikova pokoje zbývala už jen jedna větev.
,,Možná jsem si měla přinést žebřík,'' uvažovala Jasmína nahlas. Lezení po stromech jí nikdy nedělalo žádnýproblém, ale ve skládaných šatech je to přeci jenom o něco těžší. Střevíce pro jistotu nechala dole pod stromem a teď na ni z hloubky zářivě mrkaly.
Jasmína se nadechla. Rozhoupala se a vyšvihla se nahoru. Stála na tlusté koncové větvi, jen dvoumetrový skok od otevřeného okna. Znala svoje schopnosti a věděla, že potřebuje něčí pomoc. Snažila se něco vymyslet a ve chvíli, kdy to chtěla vzdát a slézt dolů...
,,Jasmíno!'' ozval se nadšený výkřik z okna, následovaný vystrašeným zaúpěním. ,,Jasmíno, co to děláš?''
,,Neřvi,'' odpověděla potichu Jasmína a opatrně se po větvi přibližovala k oknu.
,,Počkej,'' řekl Erik a zmizel z okna. Jasmína se zastavila. Ruce držela rozpažené a snažila se držet rovnováhu.
,,Chytej,'' zavolal a hodil sestře sněhobílý pruh látky, roztrhaný a pospojovaný. Jasmína se jednou rukou natáhla a uchopila prostěradlo. Erik druhý konec pevně uvázal kolem okenního rámu a povzbudivě na sestru kývl.
Jasmína se pousmála. Zavřela oči; nemyslela na propast pod sebou a skočila. Místo pádu se ovšem zhoupla a přistála na okenní římse.
Erik se na ni obdivně podíval. Než stačil okomentovat sestřin sportovní výkon, Jasmína se k němu vrhla a objala ho. Málem mu tím vyrazila dech, ale sklonil se a také ji objal.
,,Stýskalo se mi po tobě, Jasmíno,'' zašeptal do jejích hedvábných vlasů a ještě víc ji k sobě přitiskl.
,,Eriku, já...moc se ti omlouvám za ten..šíp,'' poslední slovo nebylo skoro slyšet. Podívala se na Erika a potom na obvaz, který měl obtažený kolem hrudi.
Erik se začervenal. ,,Jasmíno, ty se nemusíš za nic omlouvat. Vůbec jsem tam totiž neměl být a...''
,,Cože?! Ty se omlouváš mě? Mě? Té, která tě trefila? Mohl si umřít, Eriku! Kdyby Lief neběžel pro pomoc...'' Jasmína se kousla do rtu. Ani nechtěla pomyslet na to, co se mohlo stát.
,,Jasmíno, prosím, nic si nevyčítej. Ty za nic nemůžeš. Kdybych tam nebyl, tak by se to nestalo. Byla to má chyba, jenom má,'' začal gestikulovat rukama. Viděl, že Jasmína se už už nadechuje, aby začala protestovat.
,,Eriku, já jsem se chtěla...'' Erik ale nechtěl, aby se kvůli němu trápila nebo aby se mu omlouvala. Nenechal ji dopovědět. Místo toho uchopil její tvář do dlaní a políbil ji.
Jasmína slastně vzdychla. Chtěla ten polibek prodloužit. Soupla si na špičky, prsty mu prohrábla vlasy a přitiskla si ho k sobě. Erik se musel pousmát. Stáli tam a ani jeden nechtěl býttím, kdo ukončí tu krásnou chvilku.
,,Jasmíno, vím, že jsi tam! Eriku, okamžitě mi otevři!''

Klub Stínů XVII.

4. září 2011 v 18:16 | Nika |  Klub Stínů
Hádejte, co jsem napsala...;D
PS: Na konci si můžete zahlasovat v anketě. Jen mě tak napadla pro oživení článku (upozornění: na příběhu to nic nezmění, jen jsem zvědavá, jestli jste poznali skytá poselství, která jsem nastrkala do některých dílů Klubu Stínů)

Jane šla po lesní cestě a nohy se jí bořily do sněhu. Sypal se tak hustě, že bylo stěží vidět. Obvykle se na sníh těšila, ale dnes jí nic neříkal. Byl pouze důvodem k tomu, aby si oblékla vysoké boty.
Šla na svou první výroční slavnostní schůzi klubu. Byla to událost roku, na kterou se každý člen už dlouho předem tešil a o níž se všude mluvilo.
Věděla, že by se měla těšit také, ale nějak jí to nešlo. Neměla náladu. Posledních čtrnáct dní jí ostatně nic dobrého nepřineslo, kromě toho, že se jí uzdravil kotník a pan Rothrock jí prodloužil termín odevzdání čtvrtletní práce. Jinak nic moc. Lia a Wendy ji stále přehlížely a Jeff byl na ni hrubý. Kromě toho se jí zbláznil brácha, který přesto, že se už čtrnáct dní nic nestalo, stále naléhla, aby oba odešli ze Surinamu, než se stane něco hrozného.
Trochu se rozveselila, když došla ke srubu. Jeho nepříjemná hranatost zmizela pod obrovskou čepicí sněhu a vypadal teď spíše jako pohádková chaloupka. Z komína se kouřilo. Zevnitř bylo slyšet hudbu a smích. Stiskla kliku a vešla.
,,Podívejme, kdo nám to přišel!'' přivítal ji Mark s milým úsměvem. ,,To je přece naše nová členka!''
,,Ahoj, Jane,'' zavolala na ni Lia přátelsky. ,,Přineslas hranolky?''
Jane jí podala velký pytel a balíčky bramborových a ovesných hranolků. Pak si sundala lyžařskou bundu a dala ji sušit ke krbu. ,,Začíná tam být pěkná zima,'' poznamenala.
,,Taky pozorujeme,'' ozvala se Wendy. ,,Už jsme si myslely, jestli jsi nám někde nezapadla.''
,,Jak vidíš, jsem tu. Ale za chvíli už nikdo neprojde.'' Přešla k jídelnímu stolu a začala se bavit s ostatními.
,,Nechceš si zatančit?'' vyzval ji Mark.
Netoužila po tom, zvlášť, když ji Wedy sjela zlostným pohledem, ale nechtěla Marka jen tak odmítnout a dala se vyvést na 'parket'. Po několika minutách začala mít pocit, že se svět vyjasnil.
,,Marku, díky za tanec,'' usmála se a pak dodala, ,,myslím, že i Wendy by jeden takový tanec udělal velkou radost.'' Úsměv zmizel z Markova obličeje a nahradil ho mírně nervózní, až vystrašený pohled. ,,Mmmyslíš?'' zakoktal se a uhnul pohledem. Jane přikývla a postrčila ho směrem k Wendy. Mark se nadechl a pár kroky smzala vzdálenost mezi ním a jeho 'přítelkyní'.
Jane sledovala, jak spolu rozmlouvají. Výbušná hádka nyní zůstala stranou a Jane mohla pozorovat, jak se Wendy usmívá. Mark jí zjevně řekl konejšivá a potěšující slova.
Odvrátila se. Nehodlala jim svýmpohledem dělat křena. Místo toho šla k Jamesovi a vyzvalaho k tanci. Tančila dlouho a nakonec, zcela bez dechu, odvrávorala ke stolu. Začali hrát ploužák a Mark s Wendy se vmísili s ostatními páry na parketu a přitiskli se k sobě. Jane se usmála. Přesto, že měla vůči klubu velmi smíšené pocity, musela přiznat, že se dobře baví.
,,Nevíte náhodou, kdy má přijít pan Tam?'' ozvala se Tara. ,,Čekám na něho s focením.''
,,Říkal, že přijde po odpolední schůzi učitelů,'' informoval Dave.
Tara se podívala na hodinky. ,,Měl by si pospíšit. Za chvíli bude tma.''
Wendy dýchla na sklo a vykoukla okénkem v námraze. ,,Vůbec se sem nedostane. Teď je tam úplná vánice!'
Dave se s ní vystřídal u okénka. ,,Máš pravdu. Musím zjistit, jak to vypadá na cestě.'' Natáhl si kabát a zmizel v bílé tmě. Za chvíli se vrátil s tvářemi rudými mrazem a trochu nejistě se šklebil. ,,Hej, mládeži,'' zavolal. ,,O co, že neuhodnete, co nás potkalo?''
Všichni ztichli. ,,Jsme zavátí,'' oznámil Dave.
,,Ciže?'' vyjekla Lia.
,,Myslím to úplně vážně. Cesta zmizela, stromům koukají jen vršky a stále více sněží! Zpátky se nedostaneme.''
,,Budeme tu muset zůstat do rána?''
,,Kdyby jen do rána! Jestli to nějakým zázrakem neroztaje, tak si tu pobudeme nejméně celý víkend. To je pěkné nadělení!''
,,Ale - vždyť je to vlastně ohromné,'' ozval se nadšeně James. ,,Jídla, svíček a dřeva na topení tu máme dost, tak co nám bude chybět? A dokud nedojdou baterky, budeme mít postaráno i o hudbu.''
Rázem se zvedla stísněná nálada. Všichni se shromáždili kolem krbu a zatímco Lia opékala nad ohněm hranolky ve starodávném drátěném koši, Dave vyprávěl duchařské příběhy.
,,Znám jeden,'' začal, ,,který je určitě pravdivý. Vyprávěl mi ho strejda. Kdysi se vypravil s několika přáteli do hor a žil tam s nimi v jedné opuštěné chatě. Byla zima, všude plno sněhu - právě tak, jako dnes. Jedné noci, když všichni spali, se náhle ozvalo bouchání na střechu...''
Ještě nedořekl, když všichni zaslechli sktutečné zabušení na strop.
Nikdo se nepolekal, všichni vytušili další trik.
,,Čím to děláš, Dave?'' řekl Erik obdivně.
Dave si zahrál na překvapeného. ,,Nevím,'' řekl nejistě. ,,Já to přece nedělám.''
V tom se ozvalo další zabušení, tetokrát na stěnu.
,,Co to může být?'' divila se Wendy a ještě víc se zavrtala do Markovy náruče.
,,To bude asi vítr,'' ozvala se Lia. ,,Shazuje ze stromů celé haldy sněhu.''
Bouchání zesílilo.
,,To nebude sníh,'' namítla Wendy. ,,Spíš to vypadá, jako by se někdo chtěl probourat stěnou!''
,,Taková pitomost by přece nikoho nenapadla. Je to spíš...''
Nedořekla Lia, protože venku se ozval zděšený výkřik. Všichni ztuhli a nechápavě na sebe civěli.
,,Kdo to tu tvrdil, že je to vítr?'' ozvala se Wendy stísněně.
Jane si pozorně prohlédla všechny přítomné, jednoho po druhém. Má to snad být další trik k vyděšení nováčků, nebo - nedej bože...!''
Zvenku se ozval další výkřik a hned následoval druhý, hlasitější.
Liiny tmavé oči se zdály být strnulé hrůzou. ,,Jane,'' zašeptala, ,,to je Serren. Přišel si pro tebe.''
Jane zaplavila vlna nevole a zlosti. ,,Nebuď směšná!'' vybuchla. ,,To je přece nesmysl!'' V tu chvíli se ozvalo další bušení, tentokrát na dveře.
,,Vím, co říkám,'' nedala se zviklat Lia. ,,Sledoval tě sem. Chce od tebe zpátky své zlato!''
Bušení zesílilo a Jane s hrůzou sledovala, jak se staré dřevěné dveře pod ranami otřásají.
Náhle bušení ustalo. ,,Pusťte mě dovnitř!'' křikl skoro nelidský hlas. ,,Pusťte mě dovnitř!''

Modré růže VII.

4. září 2011 v 10:59 | Nika |  Modré růže
Roztřeseně mu z ruky vyndala šíp. Byla připravená se k němu přidat, pokud by zranění bylo nevratné. Z větší části k tomu přispělo i vědomí, že všechno jeho utrpení má na svědomí právě ona.

,,Tak kde jsou?'' Ronan běžel - spolu se strážemi a lékařem - za Liefem, který se snažil v královské zahradě co nejrychleji zorientovat.
,,U cvičiště. Jasmína měla hodinu lukostřelby. Já jsem byl zrovna v zámku, když se to stalo. A když jsem přicházel k terči, nikde jsem Jasmínu neviděl. Na zemi ležel její luk. Chystal jsem se ho zvednout - myslel jsem, že je jen nepořádná - a pak jsem ji zaslechl zakřičet. Byla někde blízko; stačilo prozkoumat nejbližší křoví a narazil jsem na ně. Držela Erika v náručí. On byl zřejmě v bezvědomí, protože se nehýbal. V zaťaté pěsti držel šíp s krvavým hrotem.''
Ronan zděšeně vyjekl. ,,Chceš tím říct, že Jasmína...''
,,Nemyslím si, že to udělala schválně!'' uklidňoval ho hned Lief. Ikdyž je pravda, že poslední dobou jsem je spolu často nevídal, tak jako dřív, pomyslel si, ale nahlas se to neodvážil říct. ,,Támhle jsou,'' zvolal místo toho a ukázal na záplavu kaštanových vlasů, splývajících po Jasmíniných zádech.
,,Jasmíno!'' zvolal Ronan a hnal se o překot ke své dceři.
Jasmína sebou trhla. ,,Tati!'' Sklopila oči k Erikovi, který stále bezbranně ležel v její náruči. ,,Tati, já jsem nechtěla...já..totiž..Erik...no..'' Jasmína se znovu rozplakala.
,,Jasmíno, to se dá vyřídit později; navíc ti to nikdo nevyčítá. Teď ale musíme pomoct Erikovi.''
,,Zkusila jsem všechno. Mluvila jsem na něj, snažila se ho přesvědčit, aby neusínal. Dokonce jsem zkusila i dýchání z úst do úst a...''
,,Cože?'' přerušil ji Ronan a chytil ji za paži, ,,to snad nemyslíš vážně! Vždyť je to tvůj bratr!''
Jasmína se vyškubla. ,,Takže radši dbát na nějaké zákony, příkazy a pokyny, než někomu zachránit život?'' zaječela jako smyslů zbavená.
,,Tak dost, okamžitě se uklidni! Chlapci,'' otočil se na dva strážné, ,,doprovoďte ji do její komnaty a hlavně, ať se nedostane do blízkosti svého bratra. Ještě by mu udělala něco daleko vážnějšího, než zabodnutý šíp v hrudi!''
Jasmína se se slzami v očích nechápavě podívala na otce. ,,Nikdy bych mu neublížila...'' zašeptala roztřeseně.
,,Pche,'' odfrkl si Ronan.
Strážní uchopili Jasmínu, každý z jedné strany a napůl bezvládnou ji vlekli směrem k zámku.


,,Slečno, kam si myslíte, že jdete?''
Sakra, zaklela Jasmína v duchu a otočila se. Z druhé strany dlouhé chodby k ní mířila chůva.
,,Emmm...na toaletu?'' řekla váhavě, ale vzápětí si uvědomila skutečnost, že toaleta...
,,Je ale na konci východního křídla, hned vedle vaší komnaty, slečno. Rozhodně je to opačným směrem, než právě míříte.
,,Já...se spletla, já...chtěla jsem...no...'' Jasmína rychle přemýšlela. Moc dobře věděla, že svoje triky a výmluvy tipu: ,,Jsem tu doma, můžu si chodit kde chci'' na chůvu neplatí.
Chůva tázavě zvedla obočí. ,,Aha, než se rozhodnete mi nějakým způsobem lhát, poslechněte si moji domněnku. Podle mně se snažíte nepozorovaně dostat k vašemu sourozenci, princi Erikovi, který momentálně leží ve své komnatě, pod neustálým dozorem lékaře a stráží. Nevím, z jakého důvodu tam chcete jít, ale chci vás upozornit, že i já mám za úkol ho chránit před vaším, řekněme...'' chůva se zamyslela, ,,...vlivem,'' dodala.
Jasmína si domyslela, že zapírání v této situaci nebude nic platné. Zkusím to pomocí náhlých vzplanutých emocí a slz, to zabírá vždycky. Teda...skoro vždycky, ušklíbla se v duchu.
,,Chůvo, ale já jsem mu jenom chtěla popřát brzké uzdravení a trochu ho rozveselit. Dokonce jsem mu chtěla přinést snídani. Chůvo, prosím...'' Jasmína se postavila do obranné pozice. S tou vymyšlenou snídaní to možná trochu přehnala, ale chůva ji nemohla obvinit z lhaní - kuchyně byla směrem, kterým se Jasmína snažila proplížit k Erikovi.
Chůva se zarazila. Přes věechny její chyby si o Jasmíně myslela, že je to slušně děvče. ,,No,'' zamyslela se, ,,snad se nic nestane, když tě k němu na chvilku pustím,'' dala důraz na slovo 'chvilku'.
,,Díky chůvo,'' křikla za sebou ještě Jasmína. Pospíchala chodbou do západního křídla, kde měl pokoj Erik. U kuchyně se zastavila. Přece jen bych mu mohla přinést tu snídani, zamyslela se.
Opatrně zaťukala dveře pokoje. Podnos s obloženým chlebem a čajem se jí v ruce povážlivě kýval.
Dveře se rozletěli a na Jasmínu se díval pár hrubých, černých očí. ,,Co chcete, princezno?'' Strážný se na Jasmínu podezíravě podíval.
,,Jen jsem svému bratrovi donesla do postele snídani,'' křečovitě se usmála.
,,To je milé,'' řekl, ale vzápětí se znovu zamračil, ,,mám jisté přikazy od krále, že do pokoje smí vstoupit jen on, jeho královská manželka Leana a lékař.
,,A vy,'' dodala zatrpkle Jasmína a povzdychla si. ,,Můžete mu to dát alespoň vy a říct mu, že to je ode mne?''
Strážný viditelně roztál. ,,Dobrá. Snad se nic nestane, když se princ nají, že?''
,,Správně,'' přikývla Jasmína, ,,tak já už půjdu, aby jste se kvůli mně nedostal do problému.
,,Ti strážní jsou buď noví nebo úplně..ehm...hloupí,'' přemýšlela nahlas, když procházela zahradou, ,,ti, kdo měznají, vědí, že já se dobrovolně nevzdávám! Ale jak se nepozorovaně dostat k Erikovi, abych se mu mohla omluvit. Ikdyž se mnou možná nebude chtít mluvit, ale já to risknu!''
Jasmína se zastavila. Její pozornost upoutal vysoký, rozložitý buk, který byl snad ještě vyšší, než celá západní část zámku. Sahal dokonce až k oknům druhého patra. Kéž bych mohla mít taky takový strom u okna, abych po něm mohla lézt dolů a nahoru, kdyby se mi jenom zachtělo - stejně jako Erik...''
Žárovička. Jasmíninu tvář rozzářil tajuplný, záhadný úsměv.