Zastav se... nadechni se... začni žít.

Květen 2013

11. kapitola - Všechno a nic

28. května 2013 v 16:15 | Elena |  Příběh Nancy Charlesnové
Škola... stačí to jako objasnění úplně všeho, co se poslední dobou děje (nebo naopak neděje). Každopádně, než se na mne sesype hromada učebnic na mém stole, přidávám další díl, ať už mi nestraší v "rozepsaných". :)
Hm.. pro Rainy? (i pro Gwendolen, zda-li ještě někdy zabloudí na můj blog) ;)

,,Nancy?" Olivie vytřeštila oči v němém překvapení, které pro ni Michael připravil. Těkala mezi nimi a čekala, kdy to alespoň jeden z nich popře. Nancy vrhla na Michaela naštvaný pohled, který se změnil na lítostný a kajícný, když se střetla s pohledem Olivie, jak ji na místě propaluje.
,,Takže tobě nestačí jeden, ty musíš mít hned dva. A oba ty, kteří se mi líbí taky," rozkřičela se na ni. ,,Konečně jsem našla kluka, který by o mne stál, ale ty ho prostě zblbneš a hraješ na něj, jak si nevinná," vybuchla jako přetlakovaný kotel obviňujícího popela, který Nancy vmetla do tváře.
,,Oliv, je to jinak -"
,,Jak jinak?"
,,Já s ním nechodím a ani chodit nechci," vysvětlovala Nancy a urputně se vyhýbala Michaelovu zmatenému pohledu. ,,Chodím jen s Tomem, s nikým jiným. Navíc si říkala, že ti to nevadí."
,,Nesnaž se všechnu vinu hodit na mě," řekla výhružně tichým hlasem. Nancy se s ní přátelila už dlouho, aby věděla, že zbývá trochu, než se přižene nával smutku, ruku v ruce se slzami.
,,Toma jsem ti jako kamarádka odpustila, ale Michaela už ne! Děvko!" Otočila se a temnou chodbou jim zmizela z dohledu.

10. kapitola - Zmatek

20. května 2013 v 14:18 | Elena |  Příběh Nancy Charlesnové
Tak, po dlouhé době přidávám desátou kapitolu, protože si nechci vzít na svědomí abstinenční příznaky Rainy :)
Tak, tady ji máš.

Nancy seděla ve Velké síni u snídaně a nepřítomně si nalévala jeden hrnek kávy za druhým. V noci neměla na spaní ani pomyšlení. V Komnatě nejvyšší potřeby tančili s Tomem ještě dlouho do noci a teprve s prvním náznakem blednoucí tmy se dostala do své postele v Havraspárské věži. Začátek týdne s sebou ale vždy přinášel nejvíce vyučovacích hodin, což znamenalo maximální soustředění. Které se Nancy snažila najít v šálku černé, husté tekutiny.
Po chvíli dolů na snídani přišla i Olivie. Sedla si naproti Nancy, ale nijak nedávala najevo, že si její přítomnosti všimla.
,,Ahoj," pozdravila ji trochu zaraženě Nancy.
,,Hm," zamumlala a dál si soustředěně mazala džem na opečený toast.
,,Děje se něco?" Zeptala se nejistě.
,,Tss, jako bys nevěděla." Ještě se na ni nepodívala.
,,Nevím," odpověděla už trochu podrážděně Nancy.
,,Tom Raddle," řekla Olivie, jako by to vše vysvětlovalo.
,,Co je s ním?" Ledabylý tón pracně zakrýval nervozitu, vyzařující z jejího těla.

Temná horečka | Jedna milá, pěkná holka, co zachrání svět

17. května 2013 v 17:20 | Elena |  Knihy v mých myšlenkách
Kniha: Temná horečka (Darkfever)
Autorka: Karen Marie Moning
Nakladatelství: Jota
Rok vydání: 2012


Při pohledu na obsah knihy Temná horečka se některým protáčejí oči vzhůru. ,,Už zase další kniha z kategorie - jedna milá, pěkná holka musí sama zachránit svět před příšerami z jiného světa."
Ano, z části máte pravdu. Opravdu se jedná o MacKaylu Laneovou, obyčejnou holku z jižanského městečka, jejíž jedinou starostí je mít perfektně nalakované nehty a dokonale se opálit, a která nakonec bude muset vyměnit svůj perfektně dokonalý svět za boj o vlastní život.


Čas plyne... rychleji.

12. května 2013 v 19:40 | Elena |  Problémy (ne)všedního života

Rozrazila jsem dveře od domu a vyběhla vstříc chladnému večernímu vzduchu. V hlavě mi tepala ostrá bolest, na kterou nestačily ani všechny ty spolykané prášky. Tlak prudce klesal, jako by se blížila silná bouře. Ale líně se protahující listy v korunách stromů mi šeptaly, ať se uklidním. Žádné ticho před bouří, jen poklidný pondělní večer v našem klidném zapadlém městečku.
Na konci ulice bylo hřiště. Ale dalo se tomu po tolika letech, kdy ho nemilosrdný déšť ruku v ruce s přírodou měnili na polorozpadlou, zrezlou hroudu ničeho, ještě říkat?
Dosedla jsem na okraj rozvrzané staré houpačky. Odrazila jsem se nohama a vyletěla vstříc výšinám. Ale jak už to tak i v životě bývá, nakonec jsem se stejně musela zase ocitnout na zemi. Poslední dobou to nebylo jednoduché - střední škola není nic moc snadného, navíc blížící se maturita byla velkým zdrojem stresu, falešní lidé se kolem mne jen hemžili, jen aby mi dávali klacky pod nohy a teď ještě rána pod pás od rodičů. Prý je tu velká pravděpodobnost, že bychom se kvůli otcově práci měli stěhovat pryč. I když je den sebe děsivější, člověk má alespoň jistotu, že když se vrátí domů, bude mít svůj koutek, kam si může zalézt. Teď se mi tenhle neochvějný základ začal bortit.
,,Potřebovala bych si všechno promyslet. Ale nemám čas!"





Nehmotné nic se dalo do pohybu.
Smyšlené kolečko zapadlo na své místo a roztočilo stroj...




When it rains...

6. května 2013 v 20:50 | Elena |  Pavučina snů
When it rains...
...miluji to.





Venku na procházce mne zastihl déšť. Užívala jsem si každou kapku, která se propletla mými vlasy, stekla po tváři a zatřpytila se na mých rtech. Pobaveně jsem pozorovala zmatené lidi kolem sebe, kteří se bezhlavě vrhali pod možné ukryty, jen aby na jejich drahém saku či nových botách neulpěla ubohá kapička životadárné vody.

Smála jsem se. Z plna hrdla. Protože to bylo vtipné.
Slzela jsem. Potůčky z mých očí. Protože to bylo smutné.

Pokud si neumíme užít něco tak krásného, jako je déšť, můžeme najít štěstí a radost někde jinde?
A začneme konečně hledat v obyčejných věcech neobyčejné?
Nebo počkáme, až se vše z našeho života vpije spolu s deštěm do země?



Ale déšť se vrátí.






Elena