Zastav se... nadechni se... začni žít.

Září 2013

Hamburger s plísní, prosím!

27. září 2013 v 21:05 | Elena |  Problémy (ne)všedního života
Nemůžu si pomoct, ale při každé debatě na téma "fastfoody" se mi okamžitě vybaví několik let starý projekt jedné fotografky - newyorské umělkyně Sally Daviesové, která se nám rozhodla ukázat, co že to vlastně tak rádi konzumujeme.

Je to prosté. Milá Sally si šla jednoho dne koupit obyčejný hamburger s hranolkami ke známému fastfoodovému řetězci McDonald. Doma si jídlo pěkně naaranžovala na talíř, položila na parapet a vyfotila. Stejně jako dalších 137 dní.
Naše logika z toho okamžitě vyvodí závěr, že po skoro 20 týdnech, kdy byl hamburger vystaven slunečním paprskům, vlhkosti a určité teplotě v bytě, na talíři musel zákonitě zůstat pěkně nechutný khaki chuchvalec, rádoby se vydávající za kdysi poživatelné jídlo.

Ale! Chvíle napětí...





Podle mě je to více nechutné, než kdyby tam opravdu byla zelená plíseň. Alespoň by nám mohl mozek předat signál "dost, zkažené jídlo, nejíst!". Pokud ale nemáme žádný rozdíl mezi jednodenním a 137dením hamburgrem a hranolkami, jak poznáme, že to, co nám dají u pultu, je čerstvé?

Nebudu nikoho soudit. Do McDonalda jsem si v minulosti taky párkrát zašla a stejně jako drtivé většině mi jejich ...ehm jídla chutnala. Ale právě tyto fotky mě donutili zamyslet se, jakou chemií si huntuju tělo. Teď už bych tam nejspíš nepáchla. (Možná jen za účelem vylepšit jim jejich nablýskané podlahy obsahem svého žaludku na důkaz rozhořčení, co nám to cpou pod nos.)

Pokud dáme na stejné místo kus chleba, za pár týdnů (ne-li několik dní) tu máme krásný poctivý plesnivý porost, doprovázející hnilobný zápach zkažené potraviny. Poděkujme pracovitým bakteriím.
Když si ale s jídlem zmíněným výše neporadí ani oni, náš žaludek je ten poslední, kdo by se o to měl pokoušet na vlastní pěst.

Článek je k přečtení zde:
http://www.dailymail.co.uk/news/article-1319562/McDonalds-Happy-Meal-bought-Sally-Davies-shows-sign-mould-6-months.html


Tak co, máte ještě hlad?




Elena

Nádherné barvy

20. září 2013 v 19:56 | Elena |  Pavučina snů
Nádherné barvy. Okolo mne se předhánějí, která mi ukáže zářivější odstín, hrají si spolu, a když se střetnou, vznikne jiná, ještě krásnější. Stačí jen natáhnout ruku a mohl bych se jich dotknout. Ale ne, párkrát už jsem to zkoušel. Tyhle barvy se chytit nedají. Jsou pomíjivé jako sen. Možná je to jen má fantazie, která vytvořila tuhle krásu, a já se ještě neprobudil. Co když je tohle sen a já jen sním?
O mou pozornost si zažádal štěkající pes v dálce. Modrá spolu s milionem jiných odstínů ustoupily do pozadí, až je nahradila jen matná duhová záře na temném podkladu.

Soutěžní povídka | Setkání s literární postavou

3. září 2013 v 13:44 | Elena
Nečekala jsem, že bych mohla něco zplodit. Takže jsem nějak psala a psala, až z toho vzešlo tohle (no, spíše necelá třetina toho, co jsem napsala a co jsem pak musela "osekávat"). Neřeknu vám, co byste od toho měli očekávat, protože ani sama nevím.
Spíše jen dodám: příjemné počtení :)


Ozval se zvuk tříštěného skla. Ampulka, kterou jsem ještě před malou chvílí držela v ruce, se rozprskla na tisíce malých třpytivých kousků.
Venku za oknem zuřila válka. Dobro proti zlu. Ostatně jako vždy, už od zrození světa. Tělo nabité adrenalinem mě přesvědčovalo, ať seběhnu dolů po schodech, kolem kamenného chrliče ve tvaru orla a bez prodlení se pustím do bitvy.
Ale rozum mi připomínal, že mám svůj úkol. A čím dříve ho splním, tím lépe. Protože jedině on nás může zachránit. Chlapec, který zůstal naživu.
Schody na astronomickou věž jsem vyběhla na jeden nádech. Otevřel se přede mnou výhled na krajinu Bradavických pozemků, které ani po zásahu temných kouzel neztratily svou přirozenou krásu. Osamělý muž, jež se musel tak brzy vzdát svého dětství, stál opřený o zábradlí, zády ke mně. Bez jediného slova jsem si stoupla po jeho boku. Nepřerušil svůj pohled na okolní lesy, jen tiše vydechl.
,,Přežijí to?" Promluvil tichým hlasem, ale já sebou přesto nepatrně trhla. Věděla jsem, koho myslí. Ty, které znal tak dlouho, kteří mu svým způsobem nahradili rodinu a vyplnili prázdný prostor v jeho srdci svou láskou a přátelstvím.
V myšlenkách jsem se vrátila k chvíli, kdy jsem zahlédla dívku a chlapce, podobné díky stejné temně zrzavé barvě vlasů, jak se spolu s hnědovlasou dívkou brání proti kletbám smrtijedů.
Když jsem mu odpovídala němým kývnutím, doufala jsem, že nevidí stín strachu v mé tváři. Rukou jsem pomalu sahala do kapsy džínsů, kde na mě však nečekala hůlka.
Jeho rty vytvořily velmi smutný úsměv. Zelené oči se na mne na moment podívaly a já si v té vteřině uvědomila, že to ví. Pár slz mi steklo po tváři, když jsem na světlo vytáhla ostrou dýku.
,,Je mi to tak líto, Harry, ale…"
,,…musím zemřít," dodal za mě, když mu čepel projela hrudí a dotkla se jeho srdce.