Zastav se... nadechni se... začni žít.

Listopad 2013

13. kapitola - Bolest

26. listopadu 2013 v 20:45 | Elena |  Příběh Nancy Charlesnové
Dokopala jsem se k tomu, abych pokračovala v téhle povídce dál. Kapitolu, kterou jsem napsala někdy o prázdninách jsem nechala skoro beze změn, ale během opravování chyb mě napadl trochu jiný směr, kam by se příběh mohl ubírat. Tak to zkusíme ;)
Stále beze změny pro Gwendolen, Rainy a všechny ostatní, co narazili - či narazí - na mou povídku. :)

Dny v týdnu pomalu míjely. Studenti jeden po druhém opouštěli Bradavice, aby čas Vánočních prázdnin strávili se svými blízkými. Nancy bylo od rodičů také nabízeno, aby přijela. Chvíli nad tím dokonce uvažovala, vůbec poprvé od doby, kdy začala chodit do prvního ročníku. Nakonec se však od Olivie dozvěděla, že na Vánoce pojede domů, jak jí chladně řekla. Jejich rodiny se od nástupu svých dcer do Bradavické školy velmi sblížily a bylo více než pravděpodobné, že Vánoce budou slavit pod jednou střechou. Což znamenalo být s Olivií v jedné místnosti. Za normálních okolností by neváhala, ale stále to mezi nimi skřípalo, proto Nancy udělala jediné možné rozhodnutí, které se jí v téhle chvíli zdálo jako nejlepší - zůstat v Bradavicích. Když viděla Olivii, jak s kufrem míří do přistavěných kočárů, na chvíli zalitovala své volby, ale uklidnila se myšlenkou na "chvilkovou pauzu, která určitě oběma prospěje".
Kočáry bez koní se jako na povel rozjeli zároveň. Nancy čekala, až zmizí pod kopcem, kde čekal přistavený vlak do Londýna, potom teprve odešla.
Ve velké síni na ni čekal oběd. Posadila se ke svému stolu, opětovala pozdrav Emmě Dobsové, její spolupracovnici v astronomickém kroužku a znuděně se usadila na dřevěnou lavici. Byl teprve první den prázdnin a už pociťovala nudu. Rozhlédla se kolem sebe. Nedalo se říct, že by tu bylo úplně prázdno. U každého kolejního stolu napočítala minimálně deset studentů, ale i přesto normálně hlučná místnost nyní ztichla na nejmenší možnou hlasitost. V půli cesty pečené brambory k jejím ústům zahlédla koutkem oka Michaela Stona. Sedal si na konci stolu, pár míst od ní, ale nevšiml si jí. Nancy se úzkostně stáhlo hrdlo, když uviděla jeho ruku v šátku, uvázaném kolem krku. Zřejmě to byla jeho dominantnější část, protože levou rukou si na sebe stihl během chvíle vysypat skoro celý obsah talíře a vidličkou si málem vypíchnout oko. Byl jí čím dál hůř, hlavně potom, co si zrekapitulovala posledních pár dní a zjistila, že mu vlastně dluží vysvětlení. A omluvu.

Horor není horor.

2. listopadu 2013 v 14:33 | Elena |  Problémy (ne)všedního života
Kdysi jsem narazila na pár článků, ve kterých autoři řešili společné téma: Proč se lidé dívají na horory?
Říkala jsem si, kolik opravdu zajímavých důvodů pokládali a dokázali si je obhájit. Bohužel, neznám adresu oněch blogů, ale celkově se obraceli na lidskou vlastnost - chuť se bát.

Přiznejme si, že nás vzrušuje mrazení v zádech, milujeme chuť adrenalinu, který nám proudí v žilách a zcela nahrazuje krev. V tom okamžiku žijeme díky strachu, sami ho krmíme a živíme, protože máme pocit, že kdyby zmizel, zmizíme i my.
Nejsem příznivcem hororů. Tedy, ne že bych v životě nějaký neviděla - například jste vyvrhelem společnosti, pokud neznáte Psycho a jeho slavnou bodací scénu ve sprše. Tento film od Alfreda Hitchcocka je považován za základní kámen, na němž se odvíjel celý hororový průmysl. Nebo tedy alespoň většina filmů.

Poslední dobou nám režiséry cpou filmy, u kterých bych nerada viděla účet za spotřebu takového množství červeného barviva. Upřímně neznám lidi, kterým by se líbil film, ve kterém jen stále stříká krev, někdo se ohání mačetou/nožem/kladivem/motorovou pilou/kosou a všichni ječí bez ustání celé dvě hodiny. Spíše než pod horor spadají do škatulky trapné komedie, u kterých se akorát můžete zasmát nad hloupostí hlavních postav, dialogů a vůbec celého snímku.

Pak jsou tu ovšem horory (a že jich je opravdu pomálu), které vás zaryjí do sedačky, zamezí přístupu kyslíku do dýchacích cest a navodí mrazení v zádech. Nakonec vás z kinosálu bude muset vyhodit uklízečka, protože vy nejste schopní se pohnout z místa. Bude vás provázet nepopsatelný pocit, který přichází po opravdu skvělé hře emocí a psychologických myšlenek.