Zastav se... nadechni se... začni žít.

Listopad 2014

Prolog | Pršelo.

1. listopadu 2014 v 15:54 | Elena |  Elena
Noc je tím nejlepším, ale zároveň nejpodivnějším společníkem. Zahalí vás a lákavě vám dovolí myšlenky, na které jste si zakázaly myslet, protože v denním světle chybí odvaha. Našla jsem své staré rozepsané povídky. Radost nad nalezeným pokladem, který mi skoro vehnal nostalgické slzy do očí, smutek nad rozdělanou prací, která léta tiše trpěla v šuplíku. Posilněná chladným nočním vzduchem snoubeným s tajemnou atmosférou jsem se rozhodla dát jim šanci, aby si je mohl přečíst i někdo jiný kromě malých částeček prachu a zaschlé skvrny inkoustu starého plnicího pera.

Pršelo.
To jediné jsem v téhle chvíli dokázala vnímat. Kapky deště, studený dotek, když dopadaly na má odhalená ramena plná hlubokých šrámů. Čerstvá krev mi stékala po zádech, barvila mé oblečení svou sytou barvou a spolu s vodou se vsakovala do země.
Zkusila jsem udělat krok. Malý nevinný krůček, který by o kousek zvětšil vzdálenost mezi námi. A další. Ještě jeden. Celou svou myslí jsem se musela soustředit na problematiku chůze - levá noha střídá pravou, pravá střídá levou. Pořád dokola. Až do skonání světa.
Až do konce.