Zastav se... nadechni se... začni žít.

Leden 2015

Dárce | Vzpomínky neumírají

25. ledna 2015 v 12:38 | Elena |  Knihy v mých myšlenkách
Jméno autora: Lois Lowryová
Název knihy: Dárce
Název nakladatelství: ARGO
Rok vydání: 2014



Poprvé v životě uslyšel cosi zvláštního a věděl, že je to hudba.

Uslyšel zpěv.

A připadalo mu, že slyší hudbu i odkudsi zezadu, z nekonečné dálky táhnoucí se prostorem a časem až k místu, odkud odešel. Ale možná to byla jenom ozvěna.






Jonas žije na první pohled v dokonalém světě jednoty, sounáležitosti a funkční jednoduchosti. Děti se vyvíjí ve svých věkových skupinách za dozoru vyškolených instruktorů a jsou důkladně pozorovány, aby jim v dospělosti, která zde začíná již ve dvanácti letech, mohli pečlivě vybrat tu nejlepší práci, odpovídající jejich schopnostem, které se jim vytvořily. Stejným způsobem jsou jim vybíráni životní partneři, se kterými zestárnou a se kterými si mohou zažádat o celkem dvě děti, chlapce a dívku, aby jim dali domov. Všechny svazují přísná pravidla, která zajišťují bezpečnost. Pokud je někdo poruší, nebo se jenom odlišuje, čeká ho vyřazení Jinam.



2. kapitola | Živá vzpomínka

23. ledna 2015 v 17:23 | Elena |  Elena
Ráno jsem u zrcadla v koupelně vážně uvažovala, že zfalšuju podpis rodičů a napíšu si omluvenku. A nejlíp tak, abych už ani jednou nemusela do školy. Nikdy jsem si nemohla být jistá, co mi přinese nový den.
Vzala jsem do ruky hřeben a táhlým pohybem si rozčesávala vlasy. Před očima mi začal přeskakovat obraz dne, kdy jsem se s ním poprvé setkala...

Před rokem

"No tak už pojď!"
"Alex, mně se tam nechce!" Zkoušela jsem brzdit podrážkami u bot, ale chodník byl ještě stále mokrý od odpoledního deště.
"Eleno, no tak, neblbni! Určitě to bude fajn. Vsadím se, že tě potom nebudu moct dostat pryč," táhla mě s úsměvem za ruku směrem ke klubu, který jsme si jako studenti z naší střední pro tento večer zamluvili. Když jsme se objevili na prahu, párty už byla v plném proudu. Společně jsme se protlačily k baru pro nealko koktejly a zamířily ke stolku u rohu, kde se slezla naše banda z 1. ročníku. Za halasného pozdravu přítomných jsme si přisedly.
"El, tahle je boží, pojď!" Už zase jsem byla nedobrovolně tažena do středu dění na parketu. Alex začala trsat do rytmu hudby, až jsem podlehla taky. Nevím, jestli v těch koktejlech přeci jen byl nějaký ten alkohol či za to mohla ta skvělá atmosféra, vycházející ze všech okolo, ale nakonec jsme celé rozesmáté zabíraly polovinu tanečního parketu a skákaly v rytmu šedesátých let.
Po chvíli nám to překazila další písnička, tentokrát líná, romantická melodie. Chytly jsme se za ruce a stále se smíchem na rtech předváděly pár z amerického filmu, který tančí v dešti při romanticky zapadajícím slunci.
Musela jsem přiznat, že se vážně skvěle bavím. Na to, že jsem sem zarputile nechtěla jít už měsíc, jsem v konečném výsledku byla ráda za Alex a její donucovací metody.
"Očividně vám to spolu moc sluší, ale smím prosit?" Kdosi mi jemně ťukal na rameno. Nebýt toho, myslela bych si, že mluví na Alex. Ona tady byla ta typická kráska s blonďatou hřívou a hrudníkem plný předností. Proto, když jsem se na něj otočila, ještě víc jsem se nad jeho výběrem podivila. Okouzlující kluk, s krásnými kaštanově medovými vlasy a zelenýma očima, které jakoby v sobě měly ohňostroj jiskřiček.

Život se mění. Takřka od základů.

6. ledna 2015 v 0:14 | Elena |  Svět naivních bláznů
Život se mění. Takřka od základů.

Měním se. Děsím se toho. Ale asi je to potřeba. Nenápadná jednička s osmičkou ťukají na dveře a postupně se mi snaží vlichotit. Už jsem kvůli nim začínala přemýšlet nad výběrem budoucího poslání zachránit lidstvo povolání. Začíná to být vážné. Nebo jenom moc přemýšlím. A plaším. Zbytečně. Jako to mívám občas ve zvyku. I když strach i nervozita umí zatraceně dobře nakopnout člověka kupředu.
Avšak nechci se vzdávat sedmnáctky. Ještě ne. Světa, kde je všechno zakázané a proto tak skvělé, kde jsme páni času, jenž nám slouží, kde vznikají přátelství na celý život… prostě žijeme, cítím se být víc naživu - jako po dávce adrenalinu. Nebo po skvělém polibku, po doteku hebkých rtů.
Realita dovolí a ustoupí do pozadí.
Krása dne tkví v maličkostech. Třeba v úsměvech. Můžeme z obyčejného dne mít neobyčejný, místo, kde si každý může přát, co chce, neboť vše je podvoleno našim snům. Místo, kde žijeme. Tak už otevři všechny dveře a probuď se.
Je jeden den málo? Jak se to měří? A jak se měří třeba štěstí? Snad jak často to vyslovujeme. Ale lidé to neříkají nahlas. Zákonitě se prý ozve smůla. Dýchne ti na paty a raději to odvoláš, jen aby tě nedostihla.
I když existuje plno věcí, které by mohly být jinak… teď jsem šťastná.
Ťuk ťuk.
Protože jak by člověk mohl žít, aniž by tohle nikdy neřekl? A jak se pozná ona chvíle? To když se nebojíte věcí, které vás srazí na kolena, protože jsou poblíž lidé, kteří vám pomohou.
Definice štěstí?
Možná.

Jen konec teorií, jdeme žít.

Neboť kdo se bojí, že bude trpět, už trpí, protože se bojí.



Elena